Slovo „islám“ doslova znamená „naprosté odevzdání se do vůle boží“. Náboženství založil prorok Mohamed (Muhammad) který se narodil někdy kolem roku 570 po Kristu ve městě Mekka na území dnešní Saúdské Arábie (islám je tedy jedním z nejmladších světových náboženství). V té době už v Mekce existoval předislámský pohanský kult, který se soustředil kolem svatyně Kaaba, kde byl uchováván Černý kámen (patrně meteorit). Islám na něj navázal.

hajj-pilgrims-circle-the-kaaba-and-pray-at-the-grand-mosque-on-october-23-2012.jpg

Svatyně Kaaba v Mekce a muslimové, kteří ji obcházejí (foceno velmi dlouhým časem) (Foto: towardsenlightment.com)

Rychlost šíření

Kolem roku 610 se Mohamedovi v jeskyni Hira u Mekky zjevil archanděl Gabriel (Džibríl), který mu sdělil Boží vůli. Mohamed měl pak až do konce života různá vidění, jejichž pozdějším zápisem vznikl Korán, svatá kniha islámu, uctívaná jako doslovný projev Boží vůle. Má celkem 114 súr, obsahujících více než šest tisíc veršů.

Poté, co začal svou víru vyučovat, musel Mohamed 24. září 622 prchnout před pronásledováním do Medíny (migrace, tzv. hidžra), kde pak nové náboženství konečně dosáhlo úspěchu. V roce 630 se do Mekky vítězně vrátil v čele vojska a potřel své nepřátele. Jeho učení se pak velmi rychle šířilo světem všemi směry. Sto let po Mohamedově smrti (zemřel roku 632) už islám za Ummajovského chalífátu ovládal rozsáhlý prostor od dnešní jihozápadní Evropy přes severní Afriku po Indii a Střední Asii.

Velmi ilustrativní mapu rychlosti šíření islámu do roku 652 (respektive 750) najdete pod číslem 4 ZDE:

arab_expansion_gif_map_crop_2.gif

Islámský kalendář se počítá od roku 622 a rok 2015 je tedy pro muslimy rokem 1436 hidžry. Podle některých hlasů je islám nedemokratický a bojovný právě proto, že je za křesťanstvím o více než šest set let pozadu. Nestačil tedy projít reformami, které na Západě křesťanství proměnily a vytlačily ho z politiky do soukromé sféry. Velmi zjednodušeně řečeno: muslimové jsou zatím ještě ve věku, kdy v dnešním Česku zuřily husitské války a lidé se tu navzájem vraždili kvůli takovým nesmyslům, jako je „správný“ způsob průběhu křesťanské mše.

Muslimové jsou "bratři ve víře"

Islám má řadu styčných bodů s křesťanstvím a judaismem, které Mohamed důvěrně znal a ze kterých při sestavování své nové víry vyšel. Muslimský Bůh je shodný s Bohem těchto dvou monoteistických náboženství (slovo „Alláh“ v překladu z arabštiny znamená prostě jen „Bůh“, tedy starozákonní Elohim, Hospodin).

Z křesťanství a judaismu přejímá islám myšlenku ráje a pekla, představu budoucího Soudného dne a řadu dalších věroučných prvků. Za své proroky (nabi) považuje třeba Mojžíše (Musa), Abraháma (Ibrahim) nebo Šalamouna (Suleiman). A samozřejmě také Ježíše (Isa ibn Maryam).

Jak je to s Ježíšem?

Proroků má islám celkem osmadvacet. Mohamed, který přišel se svým proroctvím zhruba šest set let po Ježíšovi, byl prý posledním a definitivním v řadě zvěstovatelů, doslova „Pečetí proroků“. Žádné další proroctví už Bůh lidem nesešle a Korán je tak podle muslimů posledním, nejaktuálnějším a nejzávaznějším sdělením jeho vůle.

9839f_muslimlovejesus_1024x773.jpg

Tak schválně - věděli jste to? (Foto: www.islamhudaa.com)

Z tohoto hlediska se také muslimové dívají na křesťany jako na „nedokonalé muslimy“. Křesťané totiž podle nich uctívají sdělení Ježíše, které je ale už překonané a aktualizované sdělením Mohamedovým. Další rozdíl je v tom, že muslimové odmítají Ježíšovo božství. Ježíš podle nich nebyl Božím synem, ale stejně jako Mohamed prostě jen obyčejným člověkem, poctěným příležitostí tlumočit Boží slovo. Ježíš byl tedy muslimem. A taky nezemřel na kříži ani nevstal z mrtvých, ale Alláh ho v jeho pozemském těle vzal na nebesa. „Oni (Židé) ho nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo,“ říká Korán (súra 4:157–158).

Byl jsem terčem džihádu

Jak se muslímové chovají k nám „nevěřícím“? Před pár lety jsem podnikl třítýdení sólo cestu po Bangladéši. V zemi, kam skoro žádní západní turisté nejezdí, jsem v hotelech spal jen několikrát. Mnohokrát se totiž opakovala následující situace. V autobusu se se mnou dal do řeči muž, který se mě přátelsky vyptal, odkud jsem a co v Bangladéši dělám. Pak se diskuse stočila na víru. Abych jako agnostik neprovokoval, zalhal jsem, že jsem křesťan.

Můj nový muslimský kamarád pokýval hlavou a začal mi vysvětlovat, že bych se měl raději stát muslimem. Přehledně a srozumitelně mi vysvětlil, v čem je islám lepší než křesťanství. Pak se mě zeptal, kde budu dneska bydlet. „V hotelu? Ne, půjdeš spát ke mě. Jsi poutník, host v mé zemi, takže jsi i mým osobním hostem!“

jihad-nafs.jpg

"Nejvyšší formou džihád je bitva ve tvé vlastním duši – válka se zlem uvnitř sebe sama" (Foto: roshnii179.com)

Pravidelně jsem se tak ocitl na bohaté domácí hostině, na kterou se na mou počest sešla celá rodina. Bylo vidět, že mi snesli to nejlepší, co doma měli. Pak mi ustlali v nejhezčím pokoji. Když jsem se ráno ptal, proč to dělá, můj hostitel mi vysvětloval: „Jsem muslim a mou svatou povinností je džihád. Když uvidíš, jak jsme my muslimové pohostinní a přátelští, poznáš, že islám je nejlepší náboženství, a jistě uvěříš v Alláha.“

Uvědomil jsem si díky tomu, jak zavádějícím způsobem slovo „džihád“ chápeme my na Západě. Představujeme si pod ním sebevražedné atentátníky a sekání hlav nevěřícím. Pro naprostou většinu muslimů je ale džihád prostě jen čestná misijní činnost, která má nejčastěji podobu ušlechtilého prokazování kvalit islámu nevěřícím ve stylu „Jsme lepší, než si myslíte“. Tedy něco, co dělají i ostatní světová náboženství.

(První díl seriálu najdete ZDE. Autor je agnostik, nikoli muslim. Na cestách po různých islámských zemích od Turecka po Indonésii prožil více než tři roky života).