Je to přesně 14 dní, co jsem zbořila svou vlastní zeď nářků, spáchala sebevraždu na pozadí modrého světa, spálila vlastní virtuální fotoalbum, zmizela z fotografií svých přátel a zahladila stopy života svého sociálnějšího Já.

Kromě toho, že jsem si tím utáhla kohoutek od poměrně významného informačního zdroje, odřízla jsem se od zrhuba 1 500 kontaktů a začala prokrastinovat úplně jiným způsobem.

Tohle jsou 3 nejčastější emoce, které mé facebookové abstinování vyvolává.

1. Radost

fullsizerender.jpg

Přijela k nám pouť! (Foto: Marie Sborowitz)

Po prvních třech dnech převlékání železné košile, ušité ze zvyku automatického rolování nekonečné a stále živé facebookové zdi, jsem přesedlala na „pouhou“ kontrolu své e-mailové schránky, která se náhle začala plnit až podezřele rychle. Zásadní, a vlastně i docela příjemnou změnou se stal i fakt, že jsem tímhle způsobem začala komunikovat s lidmi, které bych si do svého e-mailového adresáře jinak nepřidala, protože jsem je měla na facebooku.

Jelikož však heslo každé mediální Lidušky zní „Komunikuji tedy jsem“ a e-maily nejsou zrovna nejrychlejší formou, jak se s někým dorozumět, o slovo se přihlásil i telefon. Ne však k posílání zpráv přes messenger, nýbrž opravdu k telefonování. A je vážně fajn slyšet po dlouhé době hlasy těch, které znáte jen podle profilového obrázku. Ten moment, kdy se vám rozbuší srdce, protože vám volá neznámé číslo, za nímž se ukrývá váš živý a reálný, ale kdysi jen facebookový kámoš, co se s vámi chce sejít na pivo, protože od té doby (ano, 14 dní je opravdu dlouhá doba) co nejste na facebooku, o vás nic neví, je k nezaplacení.

2. Výčitky

jjj.jpg

Od té doby, co nemám facebook, prokrastinuji úplně jinak. Třeba v klášterní knihovně. (Foto: Jenda Smékal)

Zatímco já jsem se se svou ‚nesociální‘ rolí sžila poměrně rychle a vlastně na ní ani na chvíli nezačala spatřovat nic divného, natož nekomfortního, většině svých kolegů připadám nezodpovědná. Připouštím, že v momentě, kdy jsem jednoho z nich žádala, jestli by mi nemohl udělat printscreen z facebooku Angely Merkelové, jsem si připadala trochu pokrytecky.

Pravdou ale je, že k některým informacím se bohužel jinak než přes facebook nedostanete. Tím jsem si potvrdila i fakt, že jde o zásadní informační kanál, bez kterého se (hlavně v médiích) člověk příliš neobejde. Pořád ale máte možnost zdrojovat a ověřovat informace starým způsobem.

Naposledy mi mou facebookovou absenci vyčetla i moje blízká kamarádka. V den, kdy složila doktorandské státnice a já ji náhodou potkala ex post, mi místo poděkování na gratulaci s lehkou ironií v hlase vyčetla, že jsem jí stejně nemohla držet palce, protože od té doby, co jsem bez facebooku, tak NIC nevím. Nebylo by ale lepší, kdybych si napříště podobné datum zapsala do diáře nebo aby mi moje milá dotyčná den předem zavolala? Jsou zkrátka věci, které občas sdílíme s celým světem, ale pak je zapomeneme připomenout i vlastní babičce.

3. Sobectví

img_7351.jpg

Přátelé na mém Facebooku by se pravděpodobně dozvěděli, že Týna umí dát pac. Teď se to dozví jen čtenáři Géčka. (Foto: Jenda Smékal)

Každý den něco zajímavého vidíte nebo zažijete. Hlavou vám prolétne neskutečné množství myšlenek a nápadů. Některé si chcete nechat jen sami pro sebe, o jiné byste se rádi podělili se svými nejbližšími, ale většinu z nich toužíte vykřičet do celého světa. A vzhledem k naší egocentrické nebo spíš egomaniacké povaze je to naprosto přirozené. Já sama ráda vytrhávám neobyčejné věci z běžného kontextu, ráda se dělím o zajímavé zážitky, a tak jako každý jiný extrovert ráda také občas bývám v centru pozornosti. To všechno mi facebook umožňoval lépe než cokoliv jiného.

Jenže bez facebooku je to jiné. V reálném světě se také neopřete na ulici o kandelábr a nezačnete vyřvávat, že je vám líto uprchlíků nebo že jste u řeky zahlédla ledňáčka. Ty nejzajímavější věci a nejlepší zážitky si prostě šetříte pro lidi, kterým je opravdu chcete sdělit. A upřímně – jejich bezprostřední reakce stojí za víc než za ty desítky ‚zvednutých palečků‘.

Jak bude moje mise pokračovat dál, to se dozvíte v dalším díle.

A kdyby vás zajímalo, proč jsem se vlastně rozhodla pro e-sebevraždu, TADY se to dočtete.