To, že současná koronakrize postihuje všechno a všechny, je neoddiskutovatelný fakt a ve valné většině případů se jedná rozhodně o postihy negativního charakteru. Konec zatím v nedohlednu. V tomto týdnu například Český statistický úřad zveřejnil údaje o tom, že se tuzemské stavebnictví ani v srpnu nevzpamatovalo tak, jak se to po jarním úderu koronaviru podařilo většině jiných odvětví. Meziročně byla stavební produkce stále o zhruba desetinu níže. Hrozí zdražení bydlení, pozastavit se můžou také stavby jako dálnice, železnice... No, a otázkou také je, jestli bude vůbec z čeho stavět.
Naplněné vládní sliby?
Podnikatele ve stavebnictví svírá nejistota ohledně dalšího vývoje koronavirové pandemie. Obavy z druhé vlny a nadcházející zimní sezóna tuto nejistotu nijak nerozptýlí, to spíše naopak. Už od jara se navíc sektor potýká s výpadkem pracovníků ze zahraničí, kteří běžně stavebním firmám účinně pomáhají stlačovat náklady produkce a čelit tak lépe ekonomicky náročným podmínkám.
Zejména inženýrské stavitelství trpí rovněž tím, že vláda zatím svými činy zaostává za svým jarním příslibem, že se z koronavirové krize mohutně proinvestuje. Pokud by tomu tak bylo, výkon stavebnictví by byl lepší, neboť z veřejných rozpočtů by se financovaly „hladové zdi", tedy projekty, jejichž zásadním smyslem je také to, ulevit ekonomice od dopadů krize a dát lidem práci.
Vláda by svojí poptávkou mohla stavebnictví rozhodně rozhýbávat účinněji s působit tak žádoucím způsobem proticyklicky.
To jsou slova ekonoma Lukáše Kovandy, který českou ekonomiku pravidelně komentuje.
Co děti, mají si kde hrát?
Možná má naše vláda pravdu a nejlepší cesta z krize vede přes masivní investice do dopravní infrastruktury. Jenomže budeme vůbec schopni ji ujít? Pomiňme nyní „plytké“ diskuze o tom, kde na to vezmeme, a zkusme otevřít diskuzi, která se pro změnu nevede vůbec. Geologové již delší dobu varují před kritickým nedostatkem písku a kameniva. Budeme mít vůbec všechny ty naslibované kilometry dálnic a železnic z čeho postavit? A to už vůbec neřešíme, že se může stát, že si děti nebudoou mít kde hrát, když dojde písek. To poslední je samozřejmě lehká nadsázka, ale na druhou stranu, stát se to může.
Vysokorychlostní železnice. Dálnice. Metro D. Pražský okruh. Tunel Blanka II. Železnice na pražské letiště. Nové tramvajové tratě. A koneckonců i například dostavba Dukovan. To všechno jsou konkrétní výzvy, které se schovávají za nicneříkající, ale stále oblíbenější termín „proinvestovat se“. V řeči čísel jde nejen o miliardy korun, ale také o desítky milionů tun písku a kameniva. Tedy materiálu, který nelze vyčarovat v rozpočtu, ale prostě se musí někde vytěžit. Ne, neděláme si z vás srandu. Čtěte dál.
Z údajů České geologické služby vyplývá, že do sedmi let skončí polovina z 222 aktivních kamenolomů a skoro 60 % ze 175 aktivních pískoven. Během 5-10 let tak hrozí stavební surovinová krize. Rizika si už uvědomují i stavební firmy. V průzkumu CEEC Research uvedly více než čtyři pětiny manažerů, že očekávají negativní dopady na dostupnost stavebních materiálů.
Tady žít nechceme!
Příčiny neutěšené perspektivy jsou prosté. Vedle kamenolomu či štěrkovny žít nikdo nechce. A protože tu skoro všude někdo nebo něco žije, za posledních 30 let se nepodařilo otevřít jediný nový kamenolom. Šanci na úspěch (a to ještě relativně malou) má v současnosti jen rozšíření či obnova roztěženého ložiska.
„Vyřídit povolení k otevření pískovny trvá průměrně sedm let a k otevření kamenolomu až desítky let. Například náš záměr obnovit ve velmi šetrné a omezené podobě těžbu na kopci Tlustec na Českolipsku prochází povolovacím procesem již 13 let,“ uvedl ředitel Kamenolomu Brniště Petr Houska.
A co ekologie, ha?
Mediálně nejsilnějším případem je v posledních letech plánovaná těžba štěrkopísku u Uherského Ostrohu na Uherskohradišťsku, kde se obyvatelé obávají ohrožení nedalekého vodního zdroje.
„Štěrkovny přitom vodárenskému jímání naopak prospívají, protože zajišťují stabilitu a zvyšují vydatnost zdroje. Kvalitu vody podporuje právě průsak přes štěrkopísky. V některých lokalitách se dokonce čerpá voda přímo z těžebních jezer,“ řekl mluvčí Českých štěrkopísků Petr Dušek.
Vzhledem k hysterii, jakou v Česku v posledních letech vyvolává těžba prakticky čehokoliv, asi nelze očekávat, že se v příštích dvou třech letech situace otočí a lidé při komunikaci s těžaři vymění bičíky za mávátka. Pak je ovšem skutečně otázka, co dáme do betonu a asfaltu na všech těch slovutných megadůležitých megastavbách.
Odborníci se shodují na tom, že některými politiky adorovaná recyklace stavebního kamene má pouze potenciál dílčí úspory a kvalitativně ani kvantitativně nikdy nemůže nahradit primární surovinu. Zbývá dovoz ze zahraničí, ovšem pak je třeba se zamyslet nad tím, zda nám z ekologického hlediska vadí více jeden dobývací prostor než stovky kamionů navíc. Mimochodem třeba na Zlínsku je surovinová situace již dnes tak katastrofální, že je třeba ji řešit dovozem ze Slovenska!
Lithium je fajn, ale...
Zdá se, že v posledních letech naše společnost pod dojmem nekonečného elektronického proudu informací podléhá moderním fenoménům na úkor tradičních oborů, které sice nejsou tak sexy, ale stále s nimi stojí a padá celá naše civilizace. Fascinuje nás lithium, ale úplně jsme zapomněli základní stavební prvky, které minimálně příštích 100 let nic nenahradí. Písek zůstává hned po vodě druhým nejpoužívanějším přírodním materiálem, který se používá nejen ve stavebnictví a sklářství, ale paradoxně i při výrobě aut, mikročipů či displejů chytrých telefonů. Na paměti by to měli mít jak ti, kdo svádějí imaginární boj za životní prostředí, tak ti, kdo vyhlašují, že se chtějí z něčeho proinvestovat…
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
