I když máme 8. březen spojený s MDŽ, nesmíme zapomínat, že v dobách 2. světové války bylo toto datum přiřknuto zcela jiným událostem. Například v roce 1943 byl tento den spojen s bitvou u Sokolova, která vešla do našich dějin proto, že se jí účastnila i československá armáda. Té velel i pozdější prezident Ludvík Svoboda. Do této bitvy tehdy Svoboda dokonce nasadil poprvé ženy.
Bitva, která se stala součástí propagandy KSČ
Když se řekne bitva u Sokolova, nemělo by se vám vybavit město v Karlovarském kraji, ale ukrajinská vesnice Sokolovo poblíž Zmijeva, kde se 8. března 1943 odehrála bitva 1. československého samostatného praporu s jednotkami wehrmachtu. Před bitvou byli českoslovenští vojáci přepraveni z výcvikového tábora Buzuluk do železniční stanice Valujki, odkud vyrazili 350 kilometrů pěšky do Charkova, jelikož železnice byly zdevastované. Pochodovalo se hlavně v noci kvůli hrozícím náletům letadel Luftwaffe. 1. března se prapor dostal do čerstvě osvobozeného Charkova, odkud po dvou dnech vyrazil do Sokolova. Zde dostala jednotka za úkol udržet postavení na linii vybudované obrany a pomoct sovětskému střeleckému pluku, který zde bojoval proti obrovské převaze nacistů. Nakonec se rozhodlo, že jednotka bude rozdělena na tři roty, přičemž jedna z nich bude bránit patnáctikilometrový úsek řeky Mže a zbytek měl vybudovat opevnění na očekávaný příjezd německých jednotek, s nimiž už několik dnů bojovali oslabení Sověti.
Československou jednotku tvořilo 876 vojáků a 43 vojákyň, kterým velel tehdejší podplukovník Ludvík Svoboda, jenž měl zkušenosti s velením jednotky v Polsku. Jednotka se neskládala jen z Čechů a Slováků, ale i například z dobrovolníků z čs. legie v Polsku nebo z Židů, kteří po útěku z Československa skončili v sovětských lágrech, či z uprchlíků z Podkarpatské Rusi.
Dne 8. března 1943 v dopoledních hodinách zahájily jednotky 1. praporu pluku tankových granátníků 4 a motocyklový oddíl 6 postup na Sokolovo, na což odpověděl 1. československý prapor ze Sokolova obrannou palbou tak silnou, že donutila útočníky zastavit útok a stáhnout se zpátky. Němci byli československou odpovědí velmi překvapeni. Zhruba o 2 hodiny později začal druhý útok, během něhož si už Němci věděli se sokolovskou obranou rady, a proto zaútočili z jiného směru, což pro změnu zaskočilo československý pluk. Naši vojáci se však nezalekli a snažili se protitankovými granáty a puškami poškodit německé tanky. Účinnost jejich zbraní však nebyla taková, jak si představovali, a tak se snažili alespoň zničit pásy tanků a střílet do prostoru motoru.
Přesila německých vojsk byla příliš vysoká, a tak se Ludvík Svoboda rozhodl vyslat do protiútoku sovětské tanky. Při přejezdu přes řeku se bohužel pod prvním z nich probořil led, takže v protitankovém útoku nebylo možné nadále pokračovat. Svoboda nakonec okolo sedmé hodiny večerní rozhodl o stažení vojáků zpátky za řeku. Rozkaz se bohužel nedostal kvůli zničené radiostanici do Sokolova, takže někteří vojáci byli německými jednotkami zabiti nebo zajati. Následovaly i další boje, přičemž za památný se považuje například ten u sokolovského kostela, během kterého padla i další známá postava bojů, a to nadporučík Otakar Jaroš. Ten dostal zásah ve chvíli, kdy chtěl hodit granát na německý tank. Podle jiných výkladů Jaroš zemřel na následky zranění po přejetí německým transportérem.
Československým vojákům se nakonec podařilo uspět. Jejich úkolem totiž bylo zabránit silné přesile Němců v tom, aby se nedostali přes řeku Mžu. Na druhou stranu Němci měli od svých velitelů za úkol „pouze“ zničit Sokolovo. Boje nicméně pokračovaly i další den, a to v rámci protiútoků na Němce. Němci druhý den bojů utrpěli další a další ztráty a boje pokračovaly až do 13. března. Českoslovenští vojáci věděli, že jako občané protektorátu budou za vlastizradu v rámci bojů proti Němcům popraveni, takže bojovali v podstatě až do posledního dechu. Do zajetí se dostali jen za předpokladu těžkého zranění nebo bezvědomí. Nicméně vojáci, kteří se ocitli v nemocnici v Charkově, byli po obsazení města Němci den po bitvě postříleni.
Po válce zneužívali komunisté tuto bitvu jako nástroj své propagandy. Komunistům se tehdy „hodilo do krámu“ popisování hrdinských bojů Čechoslováků se Sověty proti Němcům ve 2. světové válce. Zneužito bylo i jméno Otakara Jaroše, jenž byl vydáván za statečného mladého komunistu, i když ve skutečnosti neměl s komunisty nic společného. Za hrdinu této doby byl samozřejmě považován i Ludvík Svoboda, který se stal po válce ministrem národní obrany a v roce 1968 dokonce 7. prezidentem Československa.
Podobné články
Doporučujeme
