Rusko vs. Švédsko

Rivalita mezi Ruskem a například pobaltskými státy je poměrně známou věcí, ona je ovšem tato rivalita také přítomna i v těch nejsevernějších oblastech Evropy, a to již od nepaměti. Mocenské zápolení logicky protínalo celou Evropu, nejednalo se vždy jen o Francii, Velkou Británii nebo středoevropská impéria – typické velmocenské znaky vykazovalo například i Švédsko.

Důkazem může být například severní válka, kde své velmocenské ambice nejvýrazněji prosazovalo Švédsko, které o svůj post mocného evropského státu zápolilo s koalicí Dánska-Norska, Saska a Ruského impéria. Nutno podotknout, že válka probíhala současně s velice důležitou válkou o španělské dědictví, což je také jedním z důvodů, proč byla mimo centrum pozornosti tehdejšího světa – ale pozor, její význam je považován za minimálně srovnatelný.

Ačkoli Švédi ve válce jako takové nezvítězili, je nutné říci, že se jim chvílemi dařilo více než dobře. Jedním z příkladů jest bitva u Narvy, ke které došlo mezi 19. a 30. listopadem roku 1700. Válčení mezi Švédskem a Ruskem v severní válce je zajímavé hned z několika pohledů, navíc je vlastně jakýmsi ukazatelem na poměry v tehdejší Evropě, a to hned ve více kontextech.

Rusko bylo během 17. století technologicky méně vyspělé (což bylo ostatně častým znakem Ruska napříč historií) než zbytek Evropy, a to jak v sociálních otázkách, tak například v oblasti ozbrojených sil. I přes tento nedostatek se Petr Veliký snažil získat cestu k „otevřenému Baltu“, a to dobytím švédských pobaltských provincií, o které Rusko dříve přišlo.

mohlo by vás zajímat

Pád Bastily symbolizoval konec starého režimu: Krvavá bitva o starou věznici vypukla omylem a trvala šest hodin

Profesionalita a zkušenost na švédské straně

Byl tu však jeden problém, který ruskou vizi poněkud kazil – zatímco většina armád tehdejších států sestávala ze špatně vycvičených milicí a malých kontingentů žoldáků, Švédsko mělo velice profesionální armádu, navíc jednu z největších a nejdisciplinovanějších v severní Evropě. Nový ruský car Petr I. tedy disponoval v roce 1700 špatně vycvičenou armádou. Při přípravě na nadcházející válku se rozhodl vytvořit 31 nových pluků a provést důkladnou revizi důstojnického sboru, přičemž většinu důstojníků poslal do výslužby.

Výsledkem nebylo nic jiného než obrovský nedostatek velitelského personálu. Uvolněná místa zaplnili mladí moskevští šlechtici bez zkušeností s velením či s pravidelným vojenským výcvikem. Zkušenost tedy sice nahradila mladá krev, což bylo ale ve výsledku spíše kontraproduktivní.

Rusko kompenzovalo tento nedostatek již zmíněnou koalicí – v jednu chvíli zaútočily na Švédsko tři země z různých směrů. Jednalo se ovšem spíše o pohromu než o koordinovaný útok. Dánské a saské armády jednaly nerozhodně a svázaly samy sebe neúspěšným obléháním pevností, Rusko zase čekalo na mírovou smlouvu s Osmanskou říší, aby mohlo plně přenést boj z jihu na sever. Naopak švédský král Karel XII. si vedl znamenitě. Nejprve s pomocí námořnictva donutil v srpnu roku 1700 Dánsko-Norsko opustit alianci, načež přesunul část švédské armády přes Baltské moře do Estonska, kde se spojila s estonskými a finskými pluky švédské armády.

V listopadu téhož roku ruské jednotky obklíčily město Narva v Estonsku, které bylo tehdy součástí Švédské říše, a pokoušely se zajistit jeho kapitulaci důkladným obležením. Karel XII. se rozhodl vypořádat s touto bezprostřední ruskou hrozbou Narvy okamžitě. Na švédské straně bylo velení složeno z velice zkušených matadorů, leckdy například i s téměř čtyřicetiletou zkušeností u armády. Na straně ruské to bylo o poznání horší – například velitelem dělostřelectva byl 26letý mladík, jehož zkušenosti tkvěly v několikaměsíčním studiu teoretických základů dělostřelby v Haagu v roce 1697.

Rusové v bitvě u Narvy disponovali značnou početní převahou – jednalo se o přibližně 37 000 mužů, zatímco Švédů bylo přibližně 10 až 12 tisíc. Město Narva bylo tedy sužováno obležením, a to až do 30. listopadu, kdy na ruské jednotky zaútočila příchozí švédská armáda, k níž se brzy připojila i posádka z města. V době příchodu švédské armády se změnilo počasí a ruské jednotky byly zasaženy sněhovou bouří přímo do očí – někteří švédští důstojníci žádali o odložení útoku až do konce bouře, Karel XII. ovšem viděl v nepříznivém počasí příležitost.

Švédi zaútočili dvěma skupinami, a to velice „bleskovými“ manévry. Ačkoli se Rusové zprvu energicky bránili, Švédům se podařilo do ruského opevnění proniknout během patnácti minut. Švédské jednotky se postupně přesunuly na jih a na sever podél opevnění, kde napadly nezkušené ruské pluky a rozmetaly je jednoho po druhém. Panikařící ruské jednotky se hromadně vrhly k jedinému mostu přes řeku Narvu – Kamperholm. Ten se nacházel na severním okraji obranné linie a pod ustupujícími ruskými jednotkami se zřítil.

mohlo by vás zajímat

Bitva u Marathonu, mezník starověku: Jak Řekové drtivě porazili trojnásobnou armádu Perské říše

Vyhraná bitva, prohraná válka

Ruské jednotky se postupně začaly uchylovat ke kapitulaci, některé části armády rychleji než jiné, a to v závislosti na tom, jak si vedly při odrážení švédských útoků. Po bitvě Švédi i Rusové společně opravili Kamperholmský most, přes který následně ruské kapitulované vojsko přešlo na pravý břeh řeky Narvy. Bitva u Narvy byla pro ruskou armádu devastační porážkou – Švédům se podařilo zajmout 10 generálů a 10 plukovníků, přičemž v bitvě padlo dalších několik vysoce postavených důstojníků. Rusové přišli také o velkou část výzbroje, včetně dělostřelectva.

Zatímco ztráty na švédské straně čítaly necelých 700 mrtvých, na ruské straně šlo o 6 až 8 tisíc. I přes fenomenální vítězství se ovšem potvrdilo staré válečné přísloví – vyhrát bitvu neznamená vyhrát válku. Porážka totiž přiměla Petra Velikého k velké reformě armády. Švédský král Karel XII. měl na výběr dvě možnosti – vytáhnout proti poloporaženému Rusku a nechat si v zádech Sasy a Polsko-litevskou unii, nebo nechat zdevastované Rusy být a zaměřit se na Sasy a Republiku obou národů (Polso-litevskou unii). Karel XII. poměrně logicky zvolil druhou možnost, čímž sice dosáhl sesazení polského krále Augusta II., zároveň však umožnil Petru Velikému postavit armádu, která nakonec Švédy v bitvě u Poltavy porazila a ukončila tak slavnou éru Švédska jakožto velmoci. V této pozici ho následně nahradilo právě sílící Ruské impérium.

Zdroj: History Today, Wikipedia