Většina z nás má dojem, že dobytí Berlína bylo poslední velkou bitvou na evropském kontinentu. Že hrůzy takové té velké opravdové války se nás netýkají, že už to máme přes sedmdesát let za sebou. To je ale mylný dojem. V devadesátých letech totiž v podstatě lehlo popelem chorvatské město Vukovar, které je autem z Česka jenom šest hodin jízdy.
Jugoslávie pro začátečníky
Představte si historii národa jako linku, jako drátek, který se vine časem a prostorem. Některé drátky se sem tam dotknou, sem tam se překříží a pak se zase rozejdou jako třeba český a německý drátek. A teď si představte, že vezmete troje sluchátka, strčíte je do kapsy, měsíc s nimi chodíte a pak je vytáhnete na světlo. Představujete si ten zběsilý nerozmotatelný chumel drátů a kabelů? Tak to je Balkán.
Vysvětlovat, co se dělo na přelomu osmdesátých a devadesátých let v rozpadající se Jugoslávii, je asi jako vysvětlovat ekonomii. Takže se podržíme jenom toho, co je relevantní pro náš příběh. Začátkem devadesátek chtělo Chorvatsko z Jugoslávie pryč a nebylo samo. Problém byl, že na chorvatském území žila hromada Srbů, kteří cítili značnou náklonnost ke zbytkům Srbskem ovládané Jugoslávie a intenzivní nenávist k Chorvatům.
Agresivní nacionalismus na Balkáně vždycky doutnal pod povrchem, ale skoro třicet let byl dušen pod okovanou podrážkou maršála Tita. Jakmile se začala federace rozpadat, přeskočila jiskra… a když v květnu ‘91 Chorvatsko vyhlásilo nezávislost, konflikt se rozhořel naplno.
Bojůvky obou stran se spolu řezaly už několik měsíců zvlášť v Srby hustě obydlené oblasti, které se už od dob Rakouska-Uherska říkalo Vojenská hranice nebo prostě Krajina. Jakmile se Chorvaté trhli od Jugoslávie, místní Srbové v Krajině vyhlásili malou republiku věrnou federaci… a na rozkaz srbského prezidenta Slobodana Miloševiċe zahájila Jugoslávská národní armáda frontální útok.
Cíl číslo jedna? Vukovar.
Balkánský Stalingrad
Vukovar byl a je perfektním symbolem krvavého konfliktu. Vysoké procento srbské populace způsobovalo, že situace v kdysi nádherném, barokně vystavěném městě naprosto přesně zrcadlila situaci mezinárodní. A taky dala Miloševiċovi záminku zaútočit na město přímo, aby „chránil Srby“.
Jugoslávská lidová armáda zaútočila s podporou místních milic koncem srpna 1991 se vším, co měla k dispozici. Letectvo, dělostřelectvo, tanky, třicet šest tisíc vojáků. Naopak Chorvaté bránící město byli uboze vyzbrojeni, nepřipraveni a řada z nich ani nebyla součástí armády. A nebylo jich ani dva tisíce.
Srbové očekávali, že bude během několika dní po všem, ale narazili na překvapivě tvrdý odpor obránců. Vukovar se začal bránit zuby nehty a Chorvaté se prostě rozhodli, že jugoslávské síly budou platit krví za každý dobytý metr. Abyste si náhodou nemysleli, že v tomhle konfliktu je někdo „ten hodnej“, je třeba zdůraznit, že chorvatskému velení situace ve městě vyhovovala, protože čím déle a čím hůř se bitva vyvíjela, tím získávali větší podporu na mezinárodním poli.
Obléhání města trvalo osmdesát sedm dní. Téměř tři měsíce střelby, bombardování, explozí a umírání. Vukovar byl během bitvy v podstatě srovnaný se zemí, od konce druhé světové války šlo o největší bitvu na evropském kontinentu. Fakticky vzato Srbové získali město už 16. listopadu, ale Chorvaté oficiálně uznali porážku až o dva dny později, 18. listopadu 1991. To bylo přesně na den před jednatřiceti lety.
Jugoslávská lidová armáda sice město získala, ale ofenzíva ji naprosto vyčerpala. Srbové si prostě ukousli větší sousto, než mohli spolknout. Demoralizované vojsko pak dostalo od Chorvatů několik tvrdých zásahů a celý konflikt skončil o čtyři roky později oficiálním chorvatským vítězstvím a nezávislostí.
On existuje důvod, proč Chorvatsko neoficiálně překřtilo bitvu na chorvatský Stalingrad.
Noční můra nekončí
Možná nejhorší na celé bitvě bylo to, co se dělo pak. 18. listopadem totiž pro místní noční můra neskončila. Srbové zřídili v nedaleké prasečí farmě Ovčara zajatecký tábor, kam začali okamžitě převážet vojáky i civilisty, a to převážně z hlavní městské nemocnice. V Ovčaře pak byli zajatci surově biti, týráni, mučeni a nakonec popravováni. Masové hroby objevené po válce odhalily dvě stě šedesát těl. Počet popravených byl ale pravděpodobně ještě vyšší.
Následovaly etnické čistky po celé oblasti, násilí na civilistech se dopouštěly obě strany, přes veškeré snahy byla OSN v podstatě bezmocná… ve druhé polovině války se chorvatská strana dokonce dostala do přestřelky s kanadskou OSN jednotkou, která se snažila udržovat příměří v oblasti.
Vzájemná nenávist k „těm druhým“ je ve spoustě místních hluboce zapuštěna dodnes. A ve Vukovaru víc než kdekoli jinde. Město se z bitvy nikdy doopravdy nevzpamatovalo, ještě dnes jsou na budovách vidět stopy po střelbě… a ještě hlubší jizvy jsou ty, které člověk nevidí.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
