Historie nás naučila, že ženy ve válce rozhodně nesedí ustaraně doma a s pláčem nevyhlížejí manželův návrat z fronty. Spíš k sobě berou ty, kteří třeba při bombardování přišli o domov. Ve fabrikách vyrábí náboje. Ošetřují raněné jako dobrovolné sestry, a to klidně i přímo na bojišti. Stávají se pilotkami, parašutistkami, špionkami, přidávají se k odboji. Ženy ve válce jsou hrdinky stejně jako muži. Následující jména vám možná na první dobrou nic neřeknou, ale jejich nositelky si rozhodně zaslouží úctu a pozornost...
Noční čarodějnice
Nachthexen neboli Noční čarodějnice. To nebyla žádná parta bradavicemi posetých stařenek, která v lesích míchala lektvary. Byla to přezdívka, kterou Němci za druhé světové války nazývali 46. gardový noční bombardovací letecký pluk. Byl to jeden ze tří ryze ženských leteckých pluků organizovaných Marinou Raskovou, první ženou v SSSR, která se oficiálně stala profesionální leteckou navigátorkou. Do těchto pluků byly nabírány dobrovolnice ve věku 17 až 22 let a Sovětský svaz bránily v době Velké vlastenecké války od června 1942 do konce války v Evropě.
Nejúspěšnější pilotkou Nočních čarodějnic byla Irina Sebrova, která vzlétla víc než tisíckrát, čímž dalece předehnala většinu svých kolegyň. Po 825 misích byla nominována na ocenění Hrdina sovětského svazu, jež v roce 1945 také dostala. Vůbec první ženou, které byla významná medaile svěřena, se ale stala jistá Zoja Kosmoděmjanská.
Kosmoděmjanská byla sovětská partyzánka, která se za druhé světové války k odboji přidala krátce po svých osmnáctých narozeninách. V rámci své skupiny, kterou tvořily opět primárně ženy, měla za úkol hlavně pokládat hřebíky na silnice. Jednou se ale vydala na sólo misi do vesnice Petriščevo, jež se jí stala osudnou. V Petriščevu bylo ubytováno několik desítek německých vojáků. První večer statečná dívka přeřezala telefonní dráty, aby si připravila půdu na hlavní úkol – podpálit místní stáje. Jenže právě odstřihnutím spojení na sebe mladá žena upozornila a vojáci wehrmachtu byli v pohotovosti. Němci ji hned druhou noc zajali, a to podle všeho bez jediného výstřelu. Poté ji mučili několik dní – bili ji koženými okovanými pásky, nutili ji bosou chodit po sněhu, pálili jí kůži zapalovači – a když nepromluvila, popravili ji.
Její poslední slova měla údajně znít: „Je nás dvě stě miliónů. Všechny nás nepověsíte. Ať žije soudruh Stalin!“ Ale těžko říct, jestli to tak skutečně bylo. Ze Zoji se totiž stal mocný nástroj sovětské propagandy; Němci její tělo zohavili a vyvěsili před vchodem na jejich místní velitelství, dokonce se s ním i fotili. Když sovětští vojáci později vesnici dobyli, našli jak tělo partyzánky, tak brutální fotografie, které prchající Němci na místě nechali. Příběh mladé utýrané a posmrtně zneuctěné přesvědčené komunistky ruskou společností hodně pohnul. Více podobně silných příběhů žen ve válce najdete v následující galerii:
Řada hrdinek byla samozřejmě i na jiných stranách války. Třeba taková Nancy Wake, to musela být ženská! Půvabná a charismatická Nancy se narodila na Novém Zélandu, vyrůstala v Austrálii a pak se přestěhovala do Velké Británie, kde se stala novinářkou. Jako reportérka pak vyrazila na cestu kolem světa – jako na potvoru zrovna v době, kdy vypukla druhá světová válka. Wake tehdy se svým francouzským manželem žila v Marseille a ani na vteřinu neváhala, když se naskytla příležitost připojit se k odboji. Pomáhala falšovat dokumenty a utíkat lidem ze země. Němci ji jednou zajali, ale ani po tvrdém výslechu nic neprozradila, a tak ji pustili. To byla chyba, protože Wake utekla do Anglie, kde podstoupila pořádný armádní výcvik.
Angličané ji pak poslali s parašutisty zpátky do Francie, kde fungovala jako špionka. Vyhodila do povětří několik německých zásobovacích skladů, a dokonce holýma rukama zneškodnila nepřátelskou hlídku. Němci jí dali přezdívku Bílá myš. Nikdy ji nechytili, ale pomstili se jí jinak – zajali jejího manžela, kterého mučili tak dlouho, dokud nezemřel. Přesto věrný muž svou drahou polovičku ani slovem neprozradil. Wake se o smrti svého milého dozvěděla až po skončení války. Napsala paměti a odešla dožít do USA.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
