Pokud jste ještě neviděli tento 7 let starý dokument, máte co dohánět. Větší koncentraci emocí a rock’n’rollu jen tak nezažijete!
... 1984... Bon Jovi, Scorpions, Whitesnake a Anvil jeli společné turné po celém světě. Všechny tyto kapely nakonec za svou kariéru prodaly milióny nahrávek... až na jednu...
Jestliže máte rádi dobře natočené hudební dokumenty, nějakou dobu už s kapelou objíždíte všemožné štace za kus žvance a jako malí jste brečeli u Lvího krále, pak si piště, že vás Anvil dostanou na kolena. Radši si připravte pořádnou zásobu papírových kapesníčků, ale tentokráte ne za tím účelem jako obvykle, když čučíte do monitoru či televizní obrazovky. Anvil je melodrama jako vystřižené z časopisu Napsáno životem, se scénářem, o kterém si leckterý hollywoodský režisér může nechat jen zdát.
Celý snímek otevírá scéna z jakési stadionové akce v Japonsku na začátku osmdesátých let, při které desetitisícové páry asijských očí přihlížejí vedle kapel jako Bon Jovi či Scorpions i kanadským thrash metalovým pionýrům Anvil. Kytarista a zpěvák Lips ve stylových kožených kšandách zuřivě drhne struny obrovským dildem a dostává ryčící dav do extáze. Během další chvíle se v prostřihu objeví hudební ikony jako Lemmy, Scott Ian, Tom Araya, Lars Ulrich či Slash, všichni svorně pějící chválu a vzpomínající na to, jak je kdysi Anvil ovlivnili a jak by bez nich nikdy jejich kapely nebyly tam, kde jsou.
Přes úvod se dostáváme do přítomnosti, v níž po třiceti letech Anvil stále týrají své nářadí, ale bohužel nejen to hudební. Lips dělá kuchaře ve školní jídelně, bubeník Rob zase zedníka. Mezitím si kapela sem tam střihne nějaký ten koncert pro pár desítek lidí a do nekonečna natáčí desky a kuje plány, jak znovu dobude hudební svět.
Dokumentarista Sasha Gervasi, jenž kdysi s Anvil jezdíval jako bedňák, poté sleduje tyhle tvrdohlavé padesátníky na příšerně zorganizovaném turné po Evropě (včetně tragikomické zastávky v pražském Hells Bells), při natáčení další desky i při zoufalých pokusech zaujmout některou z velkých nahrávacích společností.
anvil_bar.jpg
Anvil nepohrdnou hraní v barech. Tenhle v domácí Kanadě je alespoň plný. (Foto: 1080plus.com)
Situace, ve kterých se kapela ocitá, často vypadají až nereálně a krkolomně a smůla lepící se Anvil na paty jakoby nebrala konce. Kdo však má zkušenosti s působením v kapele, se rozhodně v mnoha epizodkách zhlédne. Zrušené či prázdné koncerty, prošvihnuté vlaky, zuřící manželky, arogantní manažeři labelů, neschopná rumunská bookerka – s tím vším zarputilí matadoři bojují jak Don Quijote s větrnými mlýny, a přesto ani na chvilku necouvnou a nesleví ani o píď ze svého rock’n’rollového snu.
anvil_backstage_at_the_2010_independent_spirit_awards.jpg
Tyhle chlápci možná vypadají hrozně, ale srdce mají jako málokdo. (Foto: wikipedia)
Anvil jsou totiž přímo zosobněním rock’n’rollu. Jsou novodobými hrdiny, kteří až na občasné emocionální kolapsy mávají praporem vysoko a vše, co dělají, je nabito tak neuvěřitelnou pozitivitou, že se vám skoro rozskáčou pixely po obrazovce. Dokument zasahuje hluboko do soukromí i duší všech jeho protagonistů, a pokud by byl z pera nějakého šikovného scénáristy, určitě by občas působil trochu pateticky. Anvil jsou však opravdoví, stejně jako jejich vůle a zapálení „dělat to, dokud nebudou starý chlapi“ – což v jejich případě znamená až před hrob.
Pokud se nachytáte, jak těmhle bláznům v jejich nekonečných peripetiích držíte palce, jistě vás potěší, že si na ně po vzniku dokumentu vzpomnělo pár „starých známých“ jako například AC/DC, vzali je pod svá křídla a vytáhli je konečně na pořádné tour.
Přestože hudební styl, kterého se Anvil dodnes zuby nehty drží, vám pravděpodobně nic neřekne (i když byli v podstatě trash metalovými pionýry), s lehkým srdcem budete muset uznat, že tihle chlápci si to prostě zaslouží.
Viděli jste Anvil! The Story of Anvil?
A víte, že Rob Halford z Judas Priest přinesl do metalu módu z gay barů? Přečtěte si ZDE.
Podobné články
Martin Miko
Arian Ebrahimi
Doporučujeme
Jan Fiedler
