Všichni jsme viděli MASH, všichni víme, že byla nějaká korejská válka. Možná vás ale trochu zaskočí, že fakticky trvala „jenom“ tři roky, což znamená, že MASH byl v éteru o osm let déle, než se odehrával samotný konflikt. I přesto se v ní ale stihl v podstatě utkat celý svět a, jako všechno v téhle éře, málem rozpoutat opravdovou třetí světovou. A hodit jadernou hlavici na Čínu. A vytvořit českého Mengeleho.
Abrakadabra a jsou dvě!
Korejský poloostrov byl po většinu posledního milénia poměrně stabilním císařstvím, které se začalo pomalu hroutit až pod tlakem stále agresivnějšího Japonska. Přes devatenácté století až do dvacátého, kdy celý poloostrov Japonci v podstatě kolonizovali. Velice brutálně kolonizovali. Ženy byly nuceny k prostituci, muži byli odváděni k nuceným pracem, dětem se zakazovala korejská jména, musely se jmenovat japonsky… Ano, o tom, co dělalo Japonské císařství před a během války si ještě někdy musíme povědět.
Pro nás je důležité to, že se Korejci nehodlali vzdát bez boje. Protijaponský odboj byl za války velice silným motivem. Korejci se přidávali na stranu Američanů a zuřivě se s Osou rvali o své území. V Koreji ale působily i další vlivy. Tak třeba to, že ke konci dvacátého století měli na zemi silný vliv Rusové a bolševická revoluce zasáhla poloostrov jako málokoho kromě Ruska. Komunismus zapustil zvlášť na severu Koreje silné kořeny.
Takže! Když Spojenci vyhráli druhou světovou, Korea se rozdělila na dvě okupační zóny oddělené osmatřicátou rovnoběžkou. Severní Korea a Jižní Korea. Ta Jižní byla okupována Američany a ti dotlačili zemi až ke svobodným volbám. Sověti nicméně okupovali severní část země a ti si dosadili na místo premiéra a později prezidenta a později božského vůdce, který nemá řitní otvor, svého oblíbeného komunistického odbojáře Kim Ir-sena. Svobodné volby by mohly znamenat konec jeho režimu, takže místo toho se za 38. rovnoběžkou vyhlásil samostatný stát Korejská lidově demokratická republika.
To se psalo září 1948. Ani jedna strana neviděla hranice mezi sebou jako něco trvalého. Všem bylo jasné, že dříve nebo později se tohle musí nějak vyřešit. Komunisté zaútočili jako první. 25. června 1950 překročilo pětasedmdesát tisíc vojáků Korejské lidově demokratické republiky hranice a postupovalo na Soul.
Politické hry
Invaze byla mimořádně úspěšná. Ze Severní Koreje se stala prostě komunistická Korea. Armáda zabrala Soul a drtivou většinu poloostrova až na malou část na jihovýchodě, takzvané Pusanské pásmo. Poslední bašta demokratické Koreje.
Spojené státy neklidně sledovaly vývoj na Východě. Tenkrát se pevně věřilo v dominový efekt, tedy že pokud dovolíte komunismu, aby se šířil, bude se šířit pořád. To byl důvod, proč Američané operovali na Blízkém východě, v Jižní Americe, Vietnamu a proč museli zasáhnout i v Koreji.
Jenomže Američani nemohli jen tak vpadnout na poloostrov a začít střílet rudé, situace se Sovětským svazem byla nejistá a otevřená agrese mohla vést velice snadno ke třetí světové. Kdepak, Spojené státy musely zasáhnout s posvěcením zbytku světa. Naštěstí stále ještě existující diplomacie Jižní Koreje volala v OSN o pomoc. A prezidentu Trumanovi se podařilo protlačit přes celou Radu bezpečnosti OSN návrh na intervenci korejského poloostrova.
Povedlo se mu to ze dvou důvodů. Zaprvé, Sovětský svaz bojkotoval setkání a nemohl tedy ze svého místa návrh vetovat. A zadruhé, OSN ještě neuznaly novou čínskou komunistickou garnituru a na místě Číny sedělo zastoupení Kuomintangu, původní čínské vlády, která bojovala na straně Spojenců ve druhé světové, a která se musela uklidit na Tchaj-wan. A konzervativní Kuomintang si nepřál nic jiného, než nakopat komunistům jejich rudá pozadí.
Intervenční síly složené ze šestnácti národů, ale z drtivé většiny US Army, vpadly na poloostrov, zajistily Pusanské pásmo, a když v srpnu dorazily posily, začaly demokratické síly vytlačovat komunisty na sever. Hrdina druhé světové generál MacArthur s podporou prezidenta Trumana nejen vytlačil komouše ze země, ale postupoval dál. Síly OSN překročily osmatřicátou rovnoběžku, zabraly Pchjongjang a tlačily ustupující Kimovu armádu dál a dál na sever až k hranicím s Čínou.
Impérium vrací úder
A v tuhle chvíli se do konfliktu zapojuje Čína. Dvě stě padesát tisíc čínských „dobrovolníků“ překročilo řeku Jalu, hraniční řeku mezi Severní Koreou a Čínou. Oficiálně tedy neměl Mao s válkou nic společného, ale čtvrt milionu jeho po zuby ozbrojených mužů se holt spontánně vydalo pomoci svým korejským soudruhům.
MacArthur zuřil tak, že si málem překousl svou slavnou dýmku. Velice slavně naléhal na Trumana, ať mu dá k dispozici jaderné hlavice, protože začátkem padesátých let ještě nebylo jisté, nakolik se bude nebo nebude s atomovými bombami hrát jako s takticky využitelnými zbraněmi. Generálův plán byl padesáti bombami zlikvidovat všechny vojenské cíle podél čínské hranice a zároveň tím vytvořit radioaktivní pásmo, které by Číňanům nedovolovalo překročit hranici. Veřejný spor mezi ním a prezidentem končil tím, že MacArthur dostal padáka.
Čína tak zatlačila síly OSN do defenzívy a při spěšných ústupech ztratili Američani nejvíce mužů. Další posily dorazily do regionu podpořit Američany a obě válčící strany se zasekly na v podstatě zákopové válce zhruba v prostoru osmatřicáté rovnoběžky.
Podobně jako (ne)válčila Amerika s Čínou, tak se do konfliktu (ne)zapojil Sovětský svaz, který zásoboval čínské „dobrovolníky“ stroji a piloty. Několikrát se stalo, že Američané sestřelili ruský stroj s čínskými insigniemi a ruským pilotem v čínské uniformě. Všichni se zapojili do války, ale nikdo oficiálně.
Český Mengele pravděpodobně neexistoval
Poměrně slavná je u nás Československá polní nemocnice, která byla v Koreji přítomna během celého konfliktu. Byl to vlastně náš československý MASH. Akorát na druhé straně konfliktu. Pochopitelně jsme v padesátých letech pomáhali Sovětům a Číně. Mise se mimochodem účastnil i později slavný sci-fi autor Ludvík Souček.
Extrémně zábavná a zajímavá, ale pravděpodobně naprosto smyšlená je teorie o tom, že českoslovenští doktoři prováděli pokusy na amerických zajatcích a dokonce několik Američanů po skončení války přivezli do Prahy, aby mohli v pokusech pokračovat. Začátkem devadesátek se dokonce tímto nařčením zabýval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ale nepřišlo se na nic.
Nicméně! Čeští konspirační teoretici tvrdí, že některé jeho povídky jsou tajným přiznáním. Třeba ta, kde tibetští mniši přešívají turisty na sněžné muže. Takže... víte co. Kdo ví?
Válka pokračovala nehybně dva roky, dokud se do Bílého domu nedostal Dwight Eisenhower, kterému se podařilo vyjednat příměří. Mezi Korejemi byla vybudována demilitarizovaná zóna a rozdělila země na dalších minimálně sedmdesát let… možná navždy.
A mimochodem, mezi zeměmi nebyla dohoda nikdy potvrzená, takže oficiálně jsou obě Koreje už sedmdesát let ve válce.
Podobné články
Martin Miko
Kateřina Horáková
Doporučujeme
Jan Fiedler
