Třetí říše má na svědomí několik milionů lidských životů. Nejvíce lidí zahynulo v koncentračních táborech, hodně jich však bylo popraveno v „domech smrti“. Jedním takovým byla pankrácká sekyrárna, kterou měl na starost Alois Weiss, jeden z 11 říšských katů. Jací byli a co je k jejich řemeslu motivovalo?
Protektorátní kat Alois Weiss se narodil 16. října 1906 v srbské Rumě. Pocházel z německé rodiny žijící v Srbsku. Alois Weiss nebyl nijak výrazným člověkem. Historikové zjistili, že nejčastější profil kata 20. století je životní ztroskotanec, povolání kata znamenalo výrazné zlepšení životních podmínek (jak později uvidíme).
Alois Weiss byl původně skladník v Mnichově, o práci kata se musel hlásit, a to několikrát a velmi urputně. Dotáhl to však pouze na katova pomocníka. V roce 1943 nacisté zřídili popravčí místa i v Praze a Weiss zde byl nakonec povolán jako oficiální říšský kat. Do Prahy přijíždí v březnu 1943, bydlí na ulici Dlouhé č. 14. Sousedé o jeho práci nic neví – s nacisty uzavírá oboustrannou smlouvu o mlčenlivosti. Jako bývalý skladník si potrpěl na to, aby měl všechny doklady k popravám vždy v pořádku, jeho učitelem byl Johann Reichhart – od něj se měl naučit jakési posedlosti. Popravy měly být co nejrychlejší a co nejefektivnější. Nacistické Německo mělo na celém svém území (včetně okupovaných) 11 popravčích.
Co se týče financí, kati byli na vrcholu společenského žebříčku, zhruba na stejné úrovni jako dobře prosperující advokát. Roční plat kata měl činit 3000 říšských marek, dále měl kat nárok na zvláštní odměnu za každou popravu. Dále má možnost přenocování ve věznici (zdarma, nejlépe den před popravou) – nesmí být ubytován v blízkosti vězňů, kteří mají být popraveni, ani v cele. Jsou mu také proplaceny výdaje spojené s dopravou na místo popravy. Kati byli placeni více než královsky. Kde na to však Třetí říše vzala? Nacisté přece popravovali lidi jako na běžícím pásu. Veškeré výdaje – za uvěznění, vyšetřování, výkon popravy, zkrátka vše museli zaplatit pozůstalí, potom také často propadl majetek popraveného Říši. Již v říjnu 1935 byl nařízen říšským ministrem spravedlnosti jednotný postup pro popravy, který měl probíhat od té doby výhradně gilotinou. Alois Weiss popravil na pražském pankráckém popravišti 1075 lidí, z toho 155 žen. V knize Svědek z cely smrti se o něm píše jako o mimořádně horlivém a pečlivém – vše kontroloval a dokonce se osobně podílel na stavbě gilotiny. První poprava gilotinou se na Pankráci konala 6. dubna 1943 a poslední 26. dubna 1945 v den, kdy sovětská vojska vstoupila do Brna. Popraveni byli čtyři odsouzení, z toho jedna žena. Vězni odsouzení na smrt spali v cele smrti na slamníku, přikryti tenkou přikrývkou – sláma se hemžila hmyzem. Umírá v roce 1969 v Bavorsku. Asi deset let bojoval o přiznání vyšší penze, což se mu nakonec podařilo (zároveň si nárokoval ušlou mzdu, jelikož jeho funkce popravčího dle něj nikdy ve Spolkové republice Německo nebyla zrušena). Na otázku novináře, jestli nemá výčitky svědomí, odpovídá, že jej osud jeho obětí nedojímá.
Zvláštní postavou byl Wilhelm Röttger, říšský kat narozený 6. března 1894. Než se stal katem, pracoval jako zřízenec pohřební služby. Jako jeho kolegové i on byl do svého řemesla doslova zamilován. Jeho styl oblékání můžeme považovat za exhibicionistický a odvážný na svou dobu – nosil bílou košili s výrazným límcem, červené kalhoty, které končily nad koleny ve stylu renesance, bílé punčochy a rudé špičaté střevíce – taktéž renesančního vzhledu. Byl to on, kdo měl popravit spiklence, kteří se pokusili spáchat atentát na Adolfa Hitlera. Měl to být právě on, kdo navrhl popravu oběšením na ocelových drátech, aby utrpení popravených bylo co největší. Připisuje se mu tento citát: „Moje poslání je velmi podobné poslánímu duchovního.“ Umírá v nemocnici v Hannoveru v roce 1946.
Johann Reichhart je jakýsi aristokrat mezi katy. Jeho předci byli popravčí – mučili a stínali již v 17. století. Byl učitelem Aloise Weisse. Popravoval v Sasku, Bavorsku. Lidé jej v osobním kontaktu popisovali jako velkého elegána. Byl posedlý zrychlením procesu popravy (tuto posedlost po něm zdědil jeho učeň Alois Weiss). Byl jakýmsi reformátorem, který nahradil provazy, jimiž byly zavazovány ruce odsouzenců pouty – samozřejmě kvůli zrychlení procesu. Také byl proti zavazování očí odsouzeného: „Stává se, že si pásku sundají a plní strachu poté koukají na gilotinu, je lepší, ať vidí hned, co je čeká...“ Po válce ve své práci pokračuje – pracuje pro Američany a popravuje pro změnu nacisty, byl mimo jiné také autorem norimberského popraviště (bylo postaveno podle jeho plánku a doporučení).
ZDROJE:
Wikipedia, hrdelnipravo.cz, Stopy, fakta, tajemství
Svědek z cely smrti, Stanislav Motl, 2010
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
