Lepší než sex

Obrázek uživatele Jakub Rejlek
06.2.2015, 16:02

Dostal jsem zákaz ji testovat. Mohl jsem se nechat pouze fascinovat. Chuť ale byla silnější.

Probudil se ve mně dvacetiletý rebel, který porušuje všechny zákazy, co mu stojí v cestě. Neodolal jsem – ale za to, co mi hrozí, to prostě stojí.

Asi nemá cenu, abych vám vyprávěl, jak geniální koktejl ingrediencí v Italii dokázali umíchat. Karbonové šasi, hmotnost lízající jednu tunu v kombinaci s 240 koňmi, které se přesouvají z motoru umístěného za zády jen pár centimetrů k zadním kolům. Každá kalkulačka v hlavě ortodoxního řidiče si spočítá, co z toho může vyjít. Sergio Marchionne musel být pod vlivem něčeho hodně kvalitního, když dal zelenou tomuto projektu.

O tom, že se Alfa Romeo 4C bude líbit, nepochyboval vůbec nikdo, velkou neznámou byl však jízdní zážitek. Ani jedno z toho ale nedokážete pochopit, pokud se k ní nepřiblížíte na několik metrů. Ještě lépe, když si do ní sednete. Nebo úplně nejlépe, když ji nastartujete a rozjedete se.

A právě takhle jsem jeden podvečer seděl na zápraží se skleničkou dobrého italského vína a pozoroval její tvary, zakroucené jako ta nejlepší okreska. Ze všech různých úhlů. Prohlídka mi trvala snad pět skleniček a pořád jsem nacházel zákoutí, která přitahovala pozornost mých očí. Tohle auto je designově skvostné, fascinující a beze srandy snad hezčí než Ferrari.

Jako první vás při setkání s 4C ohromí její miniaturnost. Několikrát jsem se sám sebe ptal, proč mi poslali ten angličák. 4C je tak malá, že jsem si šel zkontrolovat technické údaje. Ano, má menší rozvor i délku než nová Fabie a Cayman je o 39 cm delší a má o 10 cm větší rozvor. I já si se svými 175 cm připadám jako obr. Když ještě večer otevírám dveře a nakukuji do kokpitu, začíná mi tak trochu svítat, kde se asi budu pohybovat. Spíše než do Německa se vydáme do Anglie. Nakonec jsem si lehl a začal přemýšlet, jak to udělám, abych ji mohl vyzkoušet, zprostředkovat dojmy, ale neporušit ten zatracený zákaz...

Nijak. Ráno rozhodlo. Budík zazvonil v pět hodin. Klasické pláťáky jsem vyměnil za pořádné boty od Sparca a znovu otevřel dveře. Nasoukal jsem se do stísněného interiéru a roztál. Ocitl jsem se totiž někde na polovině cesty od supersportovního auta k závodnímu. Stačilo mi podívat se na obnažený karbon a pedály vystupující z podlahy, které se sériovými neměly nic společného. Minimum tlačítek a zpracování něčeho, co si říká přístrojová deska. Tohle není konkurence Porsche Cayman, sedím v něčem, co se trošku podobá nedorostlému Ferrari F430 Scuderia, ale ještě více Lotusu Exige, přesněji se mi do hlavy dostaly dva roky staré vzpomínky na Exige 240 R.

Hned ale nacházím dva štvoucí prvky, díky kterým se ošívám. Opěradlo slupičky, na které sedím, nejde dostatečně položit a střed volantu má příčky, jako bych měl řídit obří SUV. Ale zatím to neřeším, chystám se totiž nastartovat přeplňovaný čtyřválec se vznešeným názvem 1750 TBi. Uuuu. Studený – zvukem neohřátý – motor naskočí, chvíli drží vyšší volnoběh a přitom budí vše živé okolo. To je správný chraplák! Musím rychle pryč.

Vyrážím z ospalé vesnice v nejjemnějším režimu All Weather, než ji dostatečně ohřeju. Dvouspojková převodovka líně přehazuje kvalty a 4C si vždycky jemně zamručí a pokračuje dál. Začínám poznávat výhody extrémně tuhého karbonového šasi, které spolu s tvrdým podvozkem rentgenuje každou nerovnost na silnici. I přesto se mi ale nezdá nepohodlná na běžné každodenní cestování.

Rozhodně jsem ale rozpačitý z pocitu, který mám za volantem. Pořád se ošívám, koukám po autě, přední části. Připadám si tak nějak hodně vepředu, jako bych seděl na předních kolech a celé auto cítil za zády. Do zorného pole se mi strkají ostře řezané blatníky.

Co mi to jenom připomíná? Už vím. Uzavřené speciály z LeMans z konce šedesátých a sedmdesátých let. Stejně tak formule a sportovní auta z tohoto období. Zároveň si vzpomínám na Alfu Romeo 33 Stradale. To je ono. Na předku je minimum hmotnosti, a proto tam sedím já. Při tom rozvoru je to vcelku logické, ale pro mě hodně nezvyklé. Zároveň mě hodně zaměstnává volant. Myslím si, že takhle direktivní řízení mělo pouze Německo za druhé světové války.

Volant 4C jede podle zvlnění okresky, po které se pohybuji. Musím ho pořád korigovat a ani na tisícinu vteřiny nemohu pozornost věnovat něčemu jinému. V rukou mi cestuje ze strany na stranu a zezačátku je to vcelku nepříjemné. Proudí ke mně tolik informací, že si s tím mám problém poradit. Když to srovnám se současnou automobilovou nabídkou, je to, jako bych přestoupil do jiného světa. Do světa, kde se po mně zase jednou chce, abych řídil.

Pomaličku jsme se oba ohřáli, takže přepínám kolíbku DNA do režimu Dynamic. Alfa Romeo 4C zostří reakce plynu a převodovka se snaží předvést, že její schopnosti v Giuliettě byly pouze začátkem. Pohled na průměrnou spotřebu, kde svítí hodnota 6,1 l/100 km, mě nutí něco dělat. Hledám tlačítko stabilizace, ale nemůžu ho zaboha najít. Už je skoro osm hodin, takže volám Vaškovi, aby probudil nenahraditelný Google a našel mi informaci, jak vypnout jediného asistenta v tomto autě.

Mezitím přemýšlím, koho napadlo sem dát to pseudo rádio od Parotta, když je tisíckrát lepší poslouchat motor a užívat si jízdy, než spojovat telefon nebo poslouchat muziku z „nekvalitního audia“!? Vašek konečně přináší důležitou informaci a nejzásadnější prověrka může přijít.

Podržením ovladače DNA směrem k dynamicu na delší dobu se překvapivě digitální přístrojovka mění z červené na žlutou a informuje mě, že jsme se dostali do režimu RACE s vypnutou stabilizací. Dobrá, tak jdeme na to.

Vybral jsem si asi dvacetikilometrový úsek, kde to velmi dobře znám a vím, kde se do toho můžu opřít, aby to bylo bezpečné. Alfa je zřejmě dobře připravena. Opírám se do plynového pedálu naplno a motor mě překvapuje. I když se v zrcátku přes zatmavené okno natřásá, uvnitř auta to není znát a je cítit jen nádherné zrychlení. Jooooo, konečně se mi potvrzuje moje teorie, že za všech může hmotnost.

Motor nastupuje s takovou lehkostí a chutí, že si nevzpomínám, kdy jsem s něčím podobným naposledy jel. Jo, vlastně ten kompresorem tlačený Lotus Exige 240 R. Ale teď na něj nemyslím. Ten zvuk, tah, široký rozsah s razantním nástupem. Nemá to chybičku. Po delší rovince, kdy tam dvouspojka naskládala až do šestky, přichází ostrá odbočka. Jdu na brzdy. Jooo, to je ono. Jako když mám pod pravou nohou žiletku. Stačí se dotknout. 4C se chce zakusovat do asfaltu a stavět na přední. To auto brzdí! Ale ta dávkovatelnost a cit v pedálu, to je až neuvěřitelné. Prostě závodní pedálovou skupinu neokecáš. Navíc, jak jde z podlahy, tak může mít člověk opřenou patu o karbon a vyvíjet větší tlak, pokud potřebuje.

Zatáčím. Ale to už si ze mě dělá Alfa „prdel“. Nejen, že v ní necítím žádný pohyb karosérie, ale ten volant je ještě někde před mým mozkem. Mám podezření, že Alfa má v každém autě kameru a přístroj, který jim přeposílá souřadnice, kde se pohybuji a tým odborníků vypočítává možnosti, kudy bych se mohl následující sekundu vydat. Nechápu ty reakce volantu, ale ani předních kol. To auto zatočí v milisekundě, až si říkám, že je to nebezpečné a musím přehodit fungování mého mozku. Poslouchá jako hodinky za milion a já se na to snažím šlapat víc a víc.

Přestává mi vadit i sklon sedačky, posaz hodně vpředu a zapomínám na volant. Posouvám brzdné body. Do zatáček se začínám vrhat s větší verou, ale ani jednou Alfu nenachytávám na švestkách. Ten předek je neskutečnýýýýýý. Fascinuje mě, jak zatáčí. Ve volantu a předních kolech má tolik citu, že si dopředu můžete říct, jak tam pojedete, i za hranicí zdravého rozumu, a ona to zvládne. Její chování mi silně připomíná F430 Scuderii, kde jsem jednou přepálil nájezd do zatáčky a už jsem věděl, že to nedobrzdím. Ve správný moment jsem pustil brzdu a ona zatočila. Tak přesně takhle přesná a funkční je Alfa Romeo 4C. Je opravdu fascinující.

Už se ale blížím ke své driftovací zatáčce. Před pravou mám ještě jednu levou. Řadím dolů na trojku, pak na dvojku. Je do ní krásně vidět. Jdu na plyn a bobová dráha je tady. Přesně jak jsem předpokládal, motor uprostřed, a ještě přeplňovaný, chce trošku agresivnějšího zacházení. Plný plyn, zadek ustřelí, počkat až se zastaví a zase, a zase a zase. Alfa Romeo 4C jede bokem, ale je to náročné. Čistá stopa je tady základem, ale za to může i její základní koncept s těžištěm extrémně nízko, motorem za zády, pohonem zadních kol a mini rozměry.

To auto by se chtělo otáčet kolem své osy, proto vyžaduje extrémně rychlé ruce i nohy. Ještě jsem zapomněl pochválit převodovku. Je zajímavé, jak ji lze k dobrým výkonům vymačkat jako citrón. V režimu RACE je extrémně rychlá a nemá problém ani s řazením dolů. Kromě volantu tady nenacházím nic, co by mi vadilo.

Alfa Romeo vytvořila něco fantastického. Něco, co doteď nemůžu pochopit. Nechci, aby dnešní den skončil a už teď vím, že mi bude v garáži stát jedna a druhou budu mít na každodenní ježdění. Na druhou stranu nechápu, pro koho tenhle ortodoxní kousek stavěla, protože my na ni musíme šroubovat ještě hodně dlouho, a ti, co mají peníze, se musí smířit s tím, že nedostanou ani deci komfortu a ani za euro luxusu. Ale musím vám říct, že tohle je počin desetiletí! Mamma mia.

Článek vznikl ve spolupráci s časopisem Faster a serverem ifaster.cz.


Komentáře