Acabadora – paní sladké smrti

Nebyla to vražda, i když škrtila nebo dávala ránu dřevěným kladivem do spánku. Byla to milosrdná služba.

Eutanazie – chce se po nás, abychom jasně řekli, zda jsme pro, nebo ne. Ale tak jednoduché to není. Jako vždy. Když mi moje maminka před třemi lety umírala v bolestech, stěžovala si, že se nepřipravila dopředu. Na otázku, jak to myslí, odvětila, že si neudělala zásobu léků na věčné spaní. Rakovina přišla nečekaně a během jednoho roku zvítězila. Bolest se střídala s klidem, kdy opiáty pomáhaly, ale stejně jsem byl často mámou žádán, abych jí zkrátil utrpení. Jsou to zvláštní okamžiky, když sedíte v noci u smrtelné postele a víte, že není naděje na vyléčení, že na stolku je hromada prášků, že můžete zkrátit to neskutečné utrpení, ale stejně je odnesete a zamknete a klíček si necháte u sebe. Zkušenosti jsou nepřenosné a tyto situace si člověk musí prožít sám. Věděl jsem ale jedno, že nechci, aby máma prožila zbytek života v nemocnici nebo v eldéence. Do nemocnice nakonec jela na poslední dva dny života, kdy už jsme to fyzicky nezvládali. I když si o sobě myslím, že mám vyhraněné názory na mnohá témata, přistihl jsem se sám, jak ve chvíli, kdy jsem konfrontován z realitou, nedokážu říci jasné ano, nebo ne. Eutanazie k podobným tématům patří. Dlouhá léta jsem si myslel, že v Evropě je to záležitost moderní doby a diskuze o ní probíhá hlavně v Nizozemí a Švýcarsku. Nedávno jsem si ale přečetl text Václava Bělohradského o pokrytectví. Píše v něm: "Myslím, že toto pokrytectví je typické pro společnosti formované katolickou církví, jejíž morálka je na něm postavena. Například eutanazie je v určitých případech katolíky tolerována, za podmínky ale, že se děje mlčky, na veřejnosti se o ní nemluví. V Itálii vyšel skvělý román Acabadora, popisuje osud ženy, která „tradičně“ ukončovala život trpících v rurálních komunitách, téměř v rámci jakéhosi „zamlčeného zvyku“." IMG_1443 Kladivo zvané mazzola. Z olivového dřeva. Černé a vyhlazené. Nástroj eutanazie. Majitel muzea vám jej ochotně vloží do ruky. (Foto: Pavel Vondráček) Ta zmínka o ženě nazývané Acabadora mne zaujala, a tak když jsem se ocitnul na Sardinii, kde se primitivní eutanazie ještě nedávno provozovala, pokusil jsem se zrekonstruovat poslední chvíle života umírajícího. Ve městě Luras a jeho okolí jsem hovořil s místními historiky, majitelem soukromého muzea i několika pamětníky a pokusil se zrekonstruovat, jak vypadaly poslední chvíle života umírajícího: Smrt přicházela v noci, někdy ale až nad ránem, to když se ve městě nebo někde poblíž konala světská slavnost. Smrt totiž nechtěla, aby ji někdo spatřil, a nechtěla, aby se někdo radoval, když umírající bude odcházet. Chtěla přijít sama, nepoznána, tvář měla zakrytou černým šátkem, i šaty měla černé. Někdy si nasadila i černou masku. Přicházela bosa nebo v botách s korkovou podrážkou, aby její kroky ve městě nikdo neslyšel. Nebyla to vlastně přímo sama Smrt, ale žena, která ji doprovází. V horách na severu Sardinie se jí říká femmina accabadora, tedy ta, která doprovází do konce. Průvodce koncem byla vždy zásadně žena: protože ta podle Sardiňanů život dává, a smí ho tedy i vzít. V ruce nesla černý vlněný vak. A v něm růženec ze suchých černých plodů hlohu. A také do černého sukna zabalené kladivo. Tmavé, ohlazené, z olivového dřeva vyrobené, olejem napuštěné. Těžké, hladké, s rozšířenou palicí. Na konci lehce zvrásněné, aby při úderech neklouzalo. Femmina accabadora byla většinou chudá vdova a jedinou odměnou za její služby byl velký kulatý chléb. Za smrt se nesluší nikde platit. Když služebnice smrti vyšla vstříc umírajícímu, jeho blízcí už odstranili ze stěn všechny obrazy svatých i vše, co bylo veselé, nevážné a příliš světské. Dveře do pokoje smrti byly otevřené, stejně tak i vchod do domu. Jen na schodech plála jedna svíce, druhá u postele trápícího se člověka. IMG_1487 V tomto domě měla být na konci padesátých let naposledy provedena "lidová" eutanazie. (Foto: Pavel Vondráček) Žena smrti vstoupila do domu, s nikým nepromluvila, poklekla u nohou člověka, jemuž měla pomoci, na pelest postele pověsila růženec, pomodlila se, vybalila kladivo zvané mazzola a několika údery do spánku a krku nemocného ukončila jeho život. Očití svědkové vyprávěli, že femmina accabadora někdy kladivo nechala zabalené a dotyčného usmrtila škrcením nebo ho udusila polštářem. A odešla. Nikdo se na nic neptal, nikdo o tom nemluvil, katolická církev ani úřady, i lidé ve městě mlčeli. Nebyla to vražda na objednávku, ale akt milosrdenství. Vždyť se také této smrti neříkalo násilná, ale sladká, tedy la dolce morte. Poslední doložený případ, kdy rodina nebo samotný umírající požádali femminu accabadoru o službu sladké smrti, pochází z roku 1927, ale podle vyprávění obyvatel městečka Luras na severu Sardinie skutečně poslední smrt tímto způsobem byla provedena na konci padesátých let. IMG_1455 Místnost, kterou skutečně Acabadora navštívila ve dvacátých letech 20. století. (Foto: Pavel Vondráček) Důvodů, proč se tato lidová eutanazie udržela na Sardinii ještě nedávno, je několik: ostrov byl velice chudý a mnohé rodiny si nemohly dovolit drahou léčbu těžce nemocných v městské nemocnici. Pokud člověk trpěl navíc velkými urputnými bolestmi a nebylo jak mu pomoci, pak se všeobecná, nevyřčená shoda mezi rodinou a nemocným zhmotnila právě ve vzniku fenoménu pomocnic smrti. Další důvod byl historický: už antičtí autoři, kteří v dobách římské říše ostrov navštívili, popisují zvyk místních obyvatel usmrcovat zvláštním způsobem ty, kteří byli nemohoucí, nemocní nebo dosáhli věku 75 let. Čekatel na smrt byl odnesen na kraj vysokého útesu a svržen do moře. Je možné, že tento pohanský zvyk přetrval v pozměněné formě až do poloviny 20. století. Budete-li někdy na Sardinii, navštivte malé horské město Luras a vyhledejte místní etnografické muzeum. Majitel a průvodce v jedné osobě vám umožní rozbalit vak s temným kladivem, vzít jej do ruky, přiložit si jej ke spánku a…. IMG_1453 Smrtící kladivo je v sametovém pytli. Vyndat, nebo nevyndat? (Foto: Pavel Vondráček)


Komentáře

Doporučeno pro vás