Pod zámkem

Když se jen trochu příčetný divák podívá na současnou produkci české kinematografie, chápe, že je to asi jako úroveň radioaktivity v Černobylu po výbuchu v roce 1986; not great, not terrible. Stejně jako všude u nás vznikají dobré kousky, špatné kousky i totální bizáry. Bylo ale období, kdy ze sebe čeští tvůrci mačkali maximum; výsledkem byly mezinárodně oceňované snímky, u kterých se dá mluvit nejen o filmové, ale i umělecké kvalitě, a také o společenském přesahu. Řeč je pochopitelně o 60. letech a československé nové vlně.

Díky liberalizaci socialismu měli studenti FAMU v padesátkách a na začátku šedesátek přístup k zásadním kouskům francouzské nové vlny a dalším uměleckým kouskům ze Západu. A tak se z téhle generace vyprofilovala řada osobitých tvůrců, mezi které patří Jiří Menzel, Pavel Juráček, Ivan Passer, Juraj Herz a pochopitelně náš velký zahraniční reprezentant Miloš Forman. Právě tato novovlnová autorská jména mají na svědomí filmy, které dodnes milujeme.

Absurdní a černý humor, práce s neherci, improvizované dialogy, zachycení lidí v jejich přirozenosti včetně jejich dobrých i špatných stránek, to všechno novou vlnu charakterizuje. Kdo by si nevzpomněl alespoň na jednu hlášku z Hoří, má panenko nebo geniálního Černého Petra, jako by snad ani nebyl Čech. Díky kouskům z tohoto období se o české kinematografii mluvilo i mimo náš malý komunistický rybníček, ale nic hezkého věčně netrvá.

S nástupem normalizace přišla tvrdá cenzura, a tak filmy československé nové vlny dnes můžeme označovat také jako filmy trezorové, neboť právě pod zámkem velká část z nich skončila. Takové Kachyňovo Ucho nebo surreálná komedie Věry Chytilové Sedmikrásky, to byli okamžitě jasní adepti na stažení z distribuce. Věděli jste, že ty dvě rozpustilé Marie, které se rozhodnou být zkažené, protože i svět kolem nich je zkažený, štvaly pány ze strany tak moc, že poslanec Jaroslav Pružinec dokonce vystoupil na Národním shromáždění ČSSR a požadoval stažení filmu z kin? Jeho argumentem bylo, že neexistuje, aby se takový paskvil, který nemá nic společného se socialistickou ideologií, točil za státní peníze.

A to, že bylo nějaký snímek zakázáno promítat, bylo ještě to nejmenší. Třeba jeden z výjimečných talentů, režisér Evald Schorm, provokoval režim už od svého debutu Každý den odvahu. Nedal si pokoj a nedal, až nakonec během normalizace skončil s úplným zákazem a tvořit mohl jen na divadle. Po listopadu 1989 se naštěstí řada zamčených filmů dočkala obnovené premiéry..

Tyto počiny a pár dalších, které skončily právě v pověstném trezoru, jsme sesbírali do následující galerie:

GALERIE Trezorové filmy

+ DALŠÍCH 9 FOTEK + DALŠÍCH 10 FOTEK

A tady si přečtěte o české komedii Vlastníci, která dokazuje, že se ta naše kinematografie pomalu zase zvedá!