Ötziho jistě znáte, vždyť byl taky objeven relativně nedávno a nedaleko. Následující objevy, které byly vykopány z matky Země v různých koutech světa, jsou ale proti němu daleko silnější kávou. A začneme tím zatím nejčerstvějším.

1. Upíří hroby

Loni na začátku října byl u bulharského města Perperikon odkryt hrob s kostrou, z níž kolmo ‚vykukoval‘ masivní železný kolík zabodnutý přibližně v místech nebožtíkova srdce. Nebyl to rozhodně ojedinělý nález, rok předtím se téměř identický hrob našel také u černomořského Sozopolu. A stovky podobných jsou pak známy nejen z Bulharska a Balkánu vůbec, ale můžeme se s nimi setkat i v bližší Evropě (u nás například v Žatci nebo v Čelákovicích), i když v menší míře.

Konkrétně tento je ze 14. století, ale rozpětí ostatních je trochu širší - plus minus tři sta let. Že se ještě dnes o upírech mluví (a píše a natáčejí se filmy) svědčí velmi dobře o tom, že kdysi musel být mezi lidmi tento mýtus velmi živý, když se udržel až dodnes, třebaže jen již v neděsivé popkulturní formě. Tehdy se ale málo vědělo například o tom, že albinismus nebo chudokrevnost - typické znaky těchto poruch jsou shodné s těmi upířími - neznamenají žádné ďábelské znamení, navíc když se takto divně vypadající i divně chovali. Jak by také ne, když byli právě kvůli svému odlišnému vzhledu sociálně odstrkováni již od nejútlejšího dětství. Ale nám se to dneska mluví, jako kdybychom sami nebyli pověrčiví jinak – viz např. ZDE.

2. Krev krále Ludvíka XVI. (a hlava jeho dědečka Jindřicha IV.)

21. ledna 1793 - tohle datum se vepsalo do historie krví. Ta po dopadu Guillotinova nože vytekla z hlavy a krku francouzského krále Ludvíka XVI. (a s ním i jeho manželky Marie Antionetty, dcery Marie Terezie a autorky slavného posměšného výroku "nemají-li chleba, ať jedí koláče"). Jistý Maxmillien Bourdaloue tehdy namočil do krvavé louže kapesník - nebyl sám, z pověrčivosti se se stejným nápadem a podobnými kapesníky nahrnul ke guillotině celý dav přihlížejících. Ale Bourdaloue byl jediný, kdo si údajně kapesník schoval do prázdné čutory z tykve a později ho coby vzácnou relikvii prodal... dnes je v soukromých sbírkách jedné vážené italské rodiny.

Ta jej nedávno zapůjčila vědcům na otestování, zda se jedná skutečně o krev Ludvíka XVI. Aby mohla být získaná DNA určena, či vyvrácena jako Ludvíkova, bylo zapotřebí ji s něčím srovnat. Víc než co jiného se hodila mumifikovaná hlava, u které se tou dobou zkoumalo, zda skutečně patří Jindřichovi IV., jak se tehdy myslelo. A Jindřich IV. byl Ludvíkův přímý předek - dědeček. Obě DNA se sobě podobaly, takže se mělo za to, že se tak povedlo potvrdit dva archeologické relikty současně, ale loni touhle dobou se začaly vynořovat kritiky, které to celé úspěšně zpochybňují. Nicméně jak kapesník od krve, tak i mumifikovaná hlava jsou přibližně z oněch dob a někomu patřit musely, i když zřejmě ne tak slavnému.

3. Mimozemské lebky

Před Vánoci roku 2012 bylo v mexickém státě Sonora odkryto prazvláštní pohřebiště s masovým hrobem, v němž odpočívalo pětadvacet prastarých koster. Asi polovina (13) z nich měla podivně dlouhé lebky. Jakmile vyšly v médiích první fotky, hned se vyrojilo mnoho hlasů o tom, že se musí jednat o mimozemšťany. Byli tady (tedy tam), kamarádili se s pozemšťany, tehdejšími indiáni, jenže příslušníci jiného kmene to nejspíš neviděli rádi, a tak je zabili a společně pohřbili - logické jak facka.

Jistě že ne. Stačilo, aby archeologové přišli s přesnou datací nálezu a tím pádem také s jiným, důkazy podloženým vysvětlením. Hrob byl vykopán, zaplněn a zase zakopán někdy kolem roku 1000 našeho letopočtu. Podobných nálezů není sice v této oblasti mnoho, ale můžeme se směle domnívat, že se jednalo o zvláštní jedince, vybrané pro kněžskou / šamanskou dráhu, kterým se hlava do požadované "délky" vytvarovala již v dětství - protože to jsou také lebky daleko měkčí. Dělalo se to zřejmě pomocí jakéhosi improvizovaného svěráku, jehož "čelistmi" byla plochá dřeva tlačící z obou stran na lebku. O tom, že to ale tehdy nebyla ještě úplně zvládnutá procedura, svědčí fakt, že většina dlouholebců v hrobě byla mladší šestnácti let, přičemž nezemřela na žádné vnější zranění. Pokud ovšem za vnější zranění nepovažujeme umělou deformaci lebky.

4. Hroby megavombatů

Byly odkryty kde jinde než v Austrálii, když mimo tento kontinent tihle "vačnatí medvídci" vůbec nežijí. Spolu s nimi byli na jednom místě, jakoby v "masovém hrobě", nalezeni také skoro pětimetroví megaklokani a sedmimetroví jedovatí ještěři. Nález byl učiněn před necelými třemi lety (v létě 2012) a jeho stáří se odhaduje na sto až dvě stě tisíc let. Předkové dnešních roztomilých malých vombatů byli tehdy velcí jako SUV a vážili asi tři tuny.

5. Mozek starý 2600 let

Při rozšiřování kampusu univerzity v Yorku byla roku 2008 na předměstí Heslington objevena neporušená lebka a uvnitř překvapení - neporušený, zachovalý mozek, byť již za ta léta dost scvrklý. Podle forenzních znaků byl muž oběšen a po jeho smrti mu byla uříznuta hlava a pohřbena na odděleném místě. Na něm panují zvláštní půdní podmínky, které umožnily zakonzervovat mozkovou tkáň. Archeologové, kteří se na jeho dalším výzkumu podíleli, jej popisují jako "bez zápachu, s hladkým povrchem a strukturou podobnou tofu."

6. Neandrtálští kanibalové

Malou skupinu neandrtálců, tedy jejich kosterních pozůstatků, objevili archeologové v roce 2008 v jeskyni El Sidrón, kousek od města Oviedo v severním Španělsku. Jedinečný byl tento jejich objev nejen tím, že kosti byly téměř padesát tisíc let staré, což se zjistilo později, ale také něčím jiným, co se zjistilo hned, vlastně na první pohled. Všechny na sobě měly stopy po zubech. Po lidských zubech, považujeme-li neandrtálce za lidi.

Podle dalších stop na kostrách a různých nástrojů, které nejspíše sloužily coby primitivní zbraně a které byly posléze nalezeny roztroušené v okolí, se tehdy odehrálo asi tohle: rodina sestávající ze šesti dospělých, tří teenagerů, dvou dětí a jednoho batolete si vyhledala přístřeší v jeskyni, kde je přepadla, pobila a snědla skupina jiných neandrtlálců.

7. Oběti chrámu

V roce 2012 byla v Peru objevena hrobka s desítkami lidských koster. To by ostatně na území někdejší mocné říše Inků nebylo nic zvláštního, navíc k objevu došlo na nalezišti Pachacamac (asi 40 km od hlavního města Lima) s rozsáhlým indiánským pohřebištěm a dvaceti "pyramidami". Archeology však okamžitě upoutalo neobvyklé naaranžování kosterních pozůstatků: kostry dospělých byly esteticky naskládány uvnitř kruhu tvořeného kostrami dětí, podle velikosti ještě nemluvňat.

Hrobka sama je součástí většího chrámu, jenž se datuje ještě do pre-inckých dob, kdy zde žil lid kmene Ychsma. Mrtvé děti patřily podle všeho poutníkům, kteří se do tohoto chrámu scházeli zblízka i z dáli, snad aby si zde vyslechli věštbu či obdrželi lék, za což pak museli "zaplatit" právě svými dětmi - ale je to jen dohad.

8. Amenhotepova Kniha mrtvých

Egyptská Kniha mrtvých je proslulým starověkým dílem obsahujícím zaříkávadla pro posmrtný život. Není to ale jedna kniha jako spíše komplex dokumentů. Zaříkávadla se psala na zdi a také na těla zemřelých, bohatší Egypťané oné doby je měli na speciálním papyrovém svitku - což představovalo něco jako cestovní pas do zásvětí.

Archeologové, historici a další vědci tráví už léta shromažďováním a pátráním po všech částech Knihy mrtvých, která byla údajně "věnována" někdy kolem roku 1400 př. n. l. Amenhotepovi - neplést s faraonem, tohle byl Amenhotep, syn Hapuův, významný hodnostář, královský písař a ředitel všech královských staveb za vlády svého jmenovce, Amenhotepa III. Podle všeho to byl takový jeho "kardinál Richelieu".

Prakticky nedávno, v dubnu 2012, se po dlouhé době vynořila naráz téměř stovka "nových" fragmentů - nestalo se tak ovšem cíleným pátráním v nějaké pískem zaváté hrobce, nýbrž docela náhodou v suterénu newyorského Queensland Museum, kterému je kdosi daroval již před bezmála sto lety.

9. Bezhlaví Vikingové

V roce 2009 objevili silničáři u Ridgeway Hill v anglickém Dorsetu masový hrob s celkem jednapadesáti těly. Ač z nich zbyly jen kosti, všechna nesla známky brutálního skonu - mimo jiné na první pohled už proto, že hlavy byly společně pohřbeny na jiném místě než těla.

Podle archeologů a historiků se jedná o příslušníky žoldáckých tlup, které kolem přelomu prvního tisíciletí prováděly loupeživé nájezdy na východním a (jako v tomhle případě) i jižním pobřeží Anglie. Podle stop na kostech byli Vikingové sťati zepředu, což jen potvrzuje, že to byli opravdu oni - jako hrdý národ nikdy nesklonili před svými pokořiteli hlavu.

A TADY máte 7 tajemných pokladů, které svět dosud neobjevil.