Chtělo by se říct: „Kam se hrabe ten dnešní, to se nedá srovnat.“ Ano, nedá. Máme dobu míru a navíc je jiná situace, co se týče názoru velmocí ohledně vojenských konvojů.
Existuje jedna z dobře zmapovaných, ale všeobecně méně známých či připomínaných kapitol druhé světové války – pomoc Spojenců Sovětskému svazu počínaje dobou, co v první fázi operace Barbarossa v druhé polovině roku 1941 ztrácela Rudá armáda dech i sílu.
inf3-130_war_effort_arms_for_russia_-_a_great_convoy_sails_into_murmansk_artist_blake.jpg
Dobový propagační leták Spojenecké pomoci Sovětům
Problém SSSR nebyl díky jeho lidnatosti ani tak v nedostatku pracovní síly v důsledku ztrát na životech (vojenských i civilních), jako hlavně ve skutečnosti, že síť továren schopných přejít rychle na zbrojní výrobu byla ničena a zabírána postupující nacistickou armádou. Později se sice stihlo přesunout ohromné masy obyvatelstva i techniky do bezpečných oblastí za Ural, ale spojenecká pomoc pokračovala i nadále.
Jak prý kdysi sdělil americký prezident Roosevelt britskému ministerskému předsedovi Churchillovi: „Dám-li Stalinovi vše, co mohu, a nebudu nic žádat zpět, ... pak se on nebude snažit anektovat žádné území a bude spolupracovat na světovém míru a demokracii.“ (Robert Nisbet: Roosevelt a Stalin). To už sem ale nepatří, byť je to z hlediska současné mezinárodní situace jistě zajímavé.
Aby Spojenci pomohli Sovětskému svazu se v zoufalé situaci bránit (a později také vázat německé síly na Východní frontě a oslabovat tak frontu Západní), vypravili přes nebezpečnou námořní arktickou cestu mnoho desítek konvojů, kterými SSSR zásobovali potravinami, surovinami, zbraněmi a technikou. Konvoje směřovaly z přístavů na Islandu a později ve Skotsku do sovětských přístavů Murmansk a Archangelsk. A muži, kteří v těchto konvojích pluli, museli přestát „nejhorší cestu světa“ – jak později prohlásil Churchill. Souhrnně se pak těmto ‚zásobovacím výpravám‘ začalo přezdívat „Arktický konvoj“.
První konvoj vyplul v srpnu 1941 (konkrétně jednadvacátého, kteréžto datum si v Čechách spojujeme s úplně jinými konvoji o sedmačtyřicet let později) – měl kódové označení Dervish (Derviš) a musel urazit cestu dlouhou přes 2500 kilometrů. Vyplouval z islandského přístavu Hvalfjörður a sestával ze šesti obchodních lodí. Ty spolu s nákladem nejrůznějších surovin měly na palubě i patnáct stíhaček Hurricane Hawker. V konvoji s nimi pluly tři torpédoborce a několik minolovek a trawlerů, podporu tvořil jeden těžký křižník se třemi torpédoborci. Všechny lodě dorazily do přístavu Archangelsku za deset dní – 31. srpna 1941.
arctic_convoy-_hms_edinburgh.jpg
Křižník HMS Edinburgh poskytoval Arktickému konvoji podporu v ranných fázích, než byl 2. května 1942 potopen německými torpédy. (Foto: Imperial War Museum)
Byl to slibný začátek, ale ne vždy to šlo takhle hladce. Podobných konvojů bylo v rámci této ‚arktické zásobovací cesty‘ vypraveno dalších sedmasedmdesát. Na ty další už čekaly německé ponorky, konvoje stíhaly i lodě Kriegsmarine, nemluvě o leteckých útocích.
K tomu připočtěte také nástrahy zcela přírodního původu. Třeskuté mrazy a mnohdy nepříznivé počasí, při kterém musela plavidla běžně čelit patnáctimetrovým vlnám. I když na druhou stranu se s těmito nesnázemi potýkal zároveň i nepřítel.
V arktických konvojích bylo za celou dobu jejich ‚provozu‘ potopeno 87 obchodních lodí a osmnáct válečných plavidel, tedy v průměru více jak jedno na každé cestě. Některé ovšem dopluly zcela nepoškozené, jako hned ten první, jiné to schytaly více – úplně nejvíce pak konvoj s kódovým označením PQ17, který vyplul z Islandu na konci června 1942. 1. července jej zachytily nepřátelské lodě a začalo týdenní pronásledování a poté útoky zpod mořské hladiny, z moře i ze vzduchu trvající bez ustání dnem i nocí – v létě totiž v těchto zeměpisných Slunce nikdy nezapadá. Do Archangelsku nakonec z pětatřiceti lodí dorazilo pouhých jedenáct.
snimek_obrazovky_2015-03-30_v_16.58.03.png
Umělecké ztvárnění útoků německé Luftwaffe na Arktický konvoj. (Foto: Robert Bailey)
„Nejvíc si pamatuji tu strašlivou zimu. Měli jsme jednou na hlídce tři muže na vyvýšených pozorovacích stanovištích nad palubou – sledovali, zda se k nám neblíží stroje Kriegsmarine nebo Luftwaffe. Počasí se najednou, během pár minut, zhoršilo a začal vanout silný mrazivý vítr. Vyběhli jsme ven, abychom je přivedli zpátky, ale už byli mrtví, tvrdí, na kost zmrzlí.“ George Shreeve (křižníky HMS Shropshire a HMS Kent).
„Vyplul jsem poprvé na moře s tím, že tu bude velké dobrodružství a zábava. Ale po pár dnech, když jsme museli neustále osekávat led z paluby i z děl, už mi to vůbec dobrodružné ani zábavné nepřišlo. A když jednou přišel kamarád z hlídky a sundal si hubertus, zůstal kabát stát, úplně na kámen zmrzlý.“ Fred Reynolds (bitevní loď HMS Anson).
hms_sheffield_frost.jpg
Signální světla pod příkrovem ledu na HMS Sheffield. (Foto: Imperial War Museum)
„Nejhorší bylo to vědomí, že někde pod vámi číhají ponorky. Jednou jsem byl na palubě, koukám kolem sebe, nikde nic, a najednou jsem uslyšel šílenou ránu. Uprostřed lodi po našem boku vytryskl sloup vody, kouře a ohně a loď se začala rychle potápět. Ti kluci tam neměli sebemenší šanci.“ Eric Alley (torpédoborec HMS Inglefield).
Význam téhle pomoci byl nesporně obrovský – uvědomoval si ho i Stalin, který i poté, co situaci na frontě obrátil ve svůj prospěch a byl schopen ve stále větší míře zásobovat svá vojska z vlastních zdrojů, trval na tom, aby spojenecké konvoje pokračovaly. Věřil mimo jiné v to, že mají takový pozitivní psychologický dopad na morálku ‚jeho‘ obyvatelstva, že v této pomoci nesmějí Spojenci ustat – a oni opravdu neustali až do úplného skončení války v Evropě: poslední konvoj vyrazil na cestu dokonce až 12. května 1945.
O tom, že válka nemusí být jen strašná či studená, ale i vtipná, si můžete přečíst TADY.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
