1. Housenky vs. kukuřice a lumčíci

(Foto: phys.org) Pod souslovím „přírodní bitevní pole“ by si asi málokdo představil mezidruhové vztahy mezi housenkami, lumčíky a kukuřicí, která posledně jmenovaný hmyz rekrutuje coby své tělesné strážce. Když se motýlí housenky zakousnou do kukuřičných listů či klasů, začne rostlina ve zvýšeném množství vyrábět chemické látky terpenoidy – a to jak ve zdravých, tak i porušených listech. A pokud je v blízkosti jiná rostlina stejného druhu, pak díky signálům, přenášeným mimo jiné houbovými sítěmi spojujícími sousedící kořenové systémy, reaguje rovněž zintenzivněním výroby těchto přírodních insekticidů. Terpenoidy se uvolňují do vzduchu, kde je svým čichem zachytí parazitické vosičky, přesněji řečeno lumčíci (Cotesia marginiventris). Letí za jeho zdrojem, protože „vědí“, že na konci je čeká odměna. Pěkná čerstvá housenka, do které pak lumčíci nakladou svoje vajíčka – a až ta se zanedlouho vylíhnou, housenku potrestají za ojídání kukuřičných listů tím, že ji kompletně vyžerou zevnitř. Trest možná přichází z našeho pohledu trochu pozdě. Ale mrtvá housenka se nepromění v dospělce a nerozmnoží, takže bude méně hladových vetřelců, na druhou stranu lumčíci se množit budou, takže kukuřice bude mít dostatek bodyguardů. Kukuřice takhle ostatně nereaguje jen na housenky motýlů, ale i na larvy jiného hmyzu a na mšice. A takhle to vypadá, když larvy lumčíků vyžírají motýlí housenku, z pohledu zvenku i zevnitř:    

2. Mušky vs. brukve

(Foto: commons.wikimedia.org) Ve velmi malém ekosystému sestávajícího pouze ze zástupců dvou čeledí – octomilkovitých a brukvovitých  – probíhá lítý boj na život a na smrt. Zatímco většina druhů octomilek hoduje na hnijících plodech brukvovitých rostlin, muška s latinským názvem Scaptomyza flava (český název nemá, ale podle druhého ze slov se jedná o cosi „žlutého“) žije téměř výhradně na jednom druhu, a to huseníčku. Vlastně na něm stráví celý svůj životní cyklus. Nejdřív si larvy téhle mušky prokousávají listy dlouhé tunely, přičemž se živí jejich tekutým obsahem. Rostlina si ovšem vyvinula určitý způsob, jak se tomu bránit – vyrábí protein, který zastavuje nebo aspoň podstatně zpomaluje trávení uvnitř muščích larev. Ty následkem toho buďto umírají nebo aspoň podstatně zpomalují svůj růst a pohyb. Huseníček se tak sice nechtěných vetřelců nezbaví úplně a na dobro, ale dokáže žít a růst, ačkoli ho larvy ojídají. Ty si samozřejmě také jednou vytvoří látky, které proteinovou ochranu rostliny přelstí, a huseníček bude muset na svou obranu vyvinout něco nového – boj nikdy nekončí.    

3. Medozvěstky vs. medozvěstky

Medozvěstka a vlha, host a hostitel (Foto: Profimedia.cz) Ano, čtete správně, tihle roztomilí (viďte, viz foto) a užiteční ptáci (navádějí zvířata a lidi k hnízdům divokých včel) žijící v Africe mezi sebou svádějí tzv. vnitrodruhový boj, který má podobu "snůškového parazitismu". Ten praktikují rovněž třeba kukačky. Podobně jako ony kladou i medozvěstky křiklavé (Indicator indicator) vejce do cizích hnízd, konkrétně charakteristicky žlutozelených vlh malých (Merops pusillus), a ještě jednu podobnost s kukačkami zde naleznete - také medozvěstky umějí uzpůsobit vzhled a zbarvení "parazitického vejce" podle druhu ptáka, kterému ho snesou do hnízda. Vtip je v tom, že - jak dokázaly pokusy - vlhám je úplně jedno, jak vejce v jejich hnízdě vypadá. Komu to ovšem není jedno, jsou právě medozvěstky. Když medozvěstka snese svá vejce do cizího hnízda, naklove zobákem vajíčka hostitele, čímž zastaví jejich vývoj - zkrátka zabije vyvíjející se ptačí plody. Co náhodou přežije, o to se po vylíhnutí postarají malé medozvěstky svými zahnutými zobáčky. Viz tohle naturalistické, byť rozmazané, ale o to hororovější video: Musí se ovšem nacházet ve správně maskovaných vejcích, jinak se nevylíhnou. Když totiž medozvěstka najde a rozpozná v nějakém ptačím hnízdě vejce jiné medozvěstky (protože jsou nesprávně maskovaná), nemilosrdně je všechna rozklove. Pravděpodobně je tohle chování důsledkem širšího boje o teritoria. Maskování vajec si tedy medozvěstky na rozdíl od kukaček nevyvinuly proto, aby zmátly hostitele, nýbrž své konkurenty ze stejného druhu.  Z lidského pohledu netřeba medozvěstky nijak litovat, to spíše nebohé vlhy malé a další medozvěstčiny nedobrovolné hostitele, které si - aspoň zatím - nevyvinuly proti snůškovému parazitismu žádnou účinnou obranu.    

4. Skákavky vs. mravenci

(Foto: Profimedia.cz) Skákavky jsou druh, vlastně celá čeleď pavouků (Salticidae), čítající na pět tisíc různých druhů. Ano, skáčou, a mnozí z nich používají "mravenčí mimikry", takže ostatní mravenci je mají za příslušníky svého kmene. Toho pak pavouci využívají k tomu, aby s mravenci bezproblémově spolunažívali v bezpečí mraveniště. Kromě jednoho druhu, Cosmophasis bitaeniata (český název to nemá, ale podle smyslu by to byla nejspíše Skákavka dvoučelenková), která žije v Austrálii, na Nové Guinei a v Mikronésii, kde se potlouká kolem šťavnatě zelených mravenců krejčíků (Oecophylla smaragdina) a hlavně - požírá jejich larvy. Stejně jako jiné skákavky se jednak maskuje tělem - moc jí to sice nejde, ale mravenci stejně špatně vidí, a za druhé používá strategii zvanou "exploitativní chemické mimikry" - maskuje své vlastní pachy a vydává takové, které mravenci identifikují jako své vlastní. K tomu se navíc chová fikaně a nenápadně, aby nezpůsobila v mraveništi rozruch. Vyhýbá se větším srocením mravenců a naopak vyhledává malé skupinky nebo jedince, kteří nesou ve svých kusadlech larvu. Tu jim skákavka uzme tak, aby měl daný mravenčí dělník pocit, že ji jen v rámci "řetězu" předal jinému mravenci. Jelikož skákavka není úplně nenasytná, nepůsobí svým chováním žádný populační rozvrat a mravenci těch pár chybějících larev vůbec nezaregistrují, nebo je počítají mezi "přirozené ztráty". Mimochodem, trochu podobně se chovají i naši modrásci. Jejich larvy produkují stejné feromony a vykonávají podobné pohyby jako larvy mravenčí. Dostanou se tak přímo do mraveniště, kde se pak (podle daného druhu) chovají dvěma odlišnými způsoby: buďto se ‚maskují‘ za larvy královen, čímž pádem dostávají přednostně krmení a v případě ohrožení mraveniště jsou jako první odnášeny do bezpečí (v tomhle případě jsou schopny žít v mraveništi dlouhé měsíce, ba i víc než rok až do své další přeměny), nebo se vydávají za ‚dělníky‘ a na stravě si přilepšují požíráním okolních mravenčích larev (v takovém případě je ale jedna nenasytná motýlí larva schopna časem zlikvidovat i celé mraveniště).    

5. Užovka vs. mlok

(Foto: Profimedia.cz) Když se predátor a jeho kořist vyvíjejí dlouhá léta (vyjádřeno v pěti- a víceciferných číslovkách) takzvaně bok po boku, je to vždy nějaký typický znak jednoho z nich, kterým vítězí nad svým soupeřem, což může potenciálně představovat iniciativu ke změně. V případě severoamerické užovky proužkované (Thamnophis sirtalis) a mlokovitého obojživelníka tarichy zrnité (Taricha granulosa) se jedná o zvláštní prudký jed - neurotoxin TTX. Ten běžně vyrábějí někteří jiní obojživelníci a ryby, jako jsou třeba čtverzubci (to jsou ty, co se "nafukují"). Kapka jedu vyprodukovaného tarichou zabije člověka během 17 minut po požití: nejdřív začne selhávat dýchání, pak poklesne tlak a nakonec se dostaví koma. Jediný, komu tenhle jed nevadí, je právě výše zmíněná užovka. Pokud se ovšem narodila v prostředí, kde se tihle jedovatí mlokovití živočichové vyskytují - pokud ne, resistenci vůči jedu si nevytvoří. Tariše teď nezbývá nic jiného, než investovat do změny svého jedu.    

6. Ježovka vs. mořská lili(jic)e

(Foto: Profimedia.cz) Ježovky, lidově mořští ježci, jsou predátoři, kteří - ač se o tom obecně moc nemluví - pomáhají utvářet podobu své kořisti. Vlastně se už nejméně 200 milionů let spolupodílejí na evoluci mořských lilií, odborně lilijicí, což nejsou žádné rostliny, nýbrž živočichové z kmene ostnokožců, kam jen tak mimochodem patří taky ježovky. Lilijice byly ovšem původně přisedlé ke dnu a tedy nepohyblivé, zmobilněly až na predační nátlak ježovek. V biologii tomu říkají "predátorem vyvolaná makroevoluce" a probíhá obecně tehdy, když je určitý druh ohrožen do té míry, že je pro jeho přežití nutná nějaká nová mutace, která jej z ohrožující situace ‚vysvobodí‘. Stručně a velmi nadneseně řečeno - lilijice už štvalo, že na ně útočí ježovky a ony se nemohou bránit, až si vyvinuly geny nezbytné pro vykonávání pohybu. Tahle změna je velmi dobře patrná a dokladovatelná při porovnání zkamenělin těchto živočichů různého stáří. Někdy v době, kdy vymírali dinosauři, se lilijice rozdělily na dvě skupiny - ta nová, pohyblivá, zažila populační rozkvět, ta stará, tradičně nepohyblivá, postupně vymřela. Jak na to zareagují ježovky, si budeme muset asi zase nejméně pár milionů let počkat.    

7. Přástevník vs. netopýr

(Foto: bugguide.net) Přástevník arizonský (Carales arizonensis), v anglosaském světě zvaný "tygří můra", si pro boj s netopýry vyvinul následující šikovný trik. Asi vám není neznámé, že netopýři loví výhradně v noci a svou kořist ‚vidí‘ pomocí loví echolokace - vysíláním ultrazvukových signálů a zpracováním příjmu jejich odrazu. Díky tomu dokáží během jediné noční hodiny ulovit v průměru šest set různých hmyzích jedinců. "Tygří můry" jsou ovšem v jejich jídelníčku vzácností. Vyvinuly si totiž hned dvě na sebe navazující metody, jak se na netopýří menu NEdostat. Zaprvé přástevníci produkují toxin, který netopýry sice nezabíjí, ale nechutná jim. A za druhé, používají zvláštní orgán zvaný "tymbal" - ten mají třeba cikády, které na rozdíl od cvrčků nevyluzují své zvuky třením nohy o křídlo, nýbrž rozvibrováním zvláštního útvaru, jenž je součástí jejich exoskeletonu, tedy vnější kostry. A stejně tak přástevník - v pravidelných intervalech vydává vysokofrekvenční ‚ťukání‘, které netopýři identifikují jako něco, čemu je třeba se vyhnout. Aby to ovšem takhle fungovalo, musel každý netopýr někdy v minulosti ulovit nějakého přástevníka, zjistit, že mu nechutná, a zároveň si s tím spojit i zvuk, který nepoživatelná kořist vydává. Situace se může začít měnit až v okamžiku, kdy netopýři budou ve velké míře potravinově závislí na přástevnících a ‚naučí se‘ mít jejich chuť rádi.   Na odlehčení tohoto zábavného, ale závažného biologického tématu se ještě můžete podívat, co je to za živočichy, kteří vypadají jako penis.