Ano, žijeme v nechutně pohodlné moderní době, kdy si můžete poslechnout nebo shlédnout prakticky cokoliv jedním kliknutím na youtube. To má samozřejmě svoje výhody, zejména ten fakt, že díky tomu najdete spoustu skvělé hudby, kterou byste třeba jinak neobjevili. Mezi výhody ale rozhodně nepatří to, že ke každému koncertu každého interpreta najdete na youtube milion debilních amatérských nahrávek z mobilních telefonů a podobně „kvalitních“ bootlegů. Proč tohle proboha mají lidé potřebu dělat? Jenom proto, aby se připojili ke stádu pod pódiem se zvedlýma rukama se svítícími telefony? Nicméně nazývat tyto nahrávky bootlegy by vlastně byla urážka opravdových bootlegů ze „starých časů“, které se – světe, div se – dají poslouchat. Sám patřím mezi fanatiky, kteří tráví celé hodiny a dny (nebo spíš noci) rozeznáváním drobných nuancí mezi nahrávkou koncertu Pink Floyd z 20. dubna 1972 z Pittsburghu a nahrávkou koncertu Pink Floyd z 21. dubna 1972 z Baltimoru. Ale stejně nejlepším zážitkem jsou oficiální živé nahrávky, které přímo vybrali a schválili hudebníci, o kterých je řeč. U těch máte totiž jistotu, že takhle to bylo zamýšleno přímo umělcem. Pojďme se podívat na největší klenoty mezi živáky.  

1. Miles Davis – My Funny Valentine (1964)

Jeden z nejslavnějších živých záznamů vystoupení kvintetu tohoto temného velikána jazzového podsvětí. Ve zdánlivě banálních a salónních skladbách (titulní píseň je například původně kýčovitá estrádní swingovka ze 30. let, kterou měl v repertoáru i Sinatra) Davis, jemuž zdatně sekunduje třiadvacetiletý Herbie Hancock na klavír a další budoucí mistři oboru, rozvíjí naplno tesknou atmosféru svého pojetí jazzu. Ze syrově drásavé nahrávky máme pocit, jakoby kov Milesovy trubky byl rozžhavený doběla a odkapávala z něj umělcova krev. Jazz se tady sice už dostává ze svého přirozeného klubového špinavého prostředí do velkých hal, hrubost a syrovost (která nic neubírá na melancholii a emotivnosti) však zůstává. A tohle je jedna z nahrávek, které tuto polaritu vystihují nejlépe.  

2. Johnny Cash – Live At Folsom Prison (1968)

Zlomový bod v kariéře Muže v černém Johnnyho Cashe. Druhá polovina 60. let se u něj nesla ve znamení klesající popularity a drogové závislosti. Drog se zbavil sám, k popularitě mu dopomohla právě tato živá deska. Bizarní nápad na koncert ve vězení nosil Cash v hlavě už od dob svého hitu z 50. let Folsom Prison Blues. Úspěch měl nejen koncert přímo u vězeňského publika, ale živý záznam Cashe raketově vystřelil zpět na výsluní. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby si například někteří naši domácí umělci zajeli zahrát na Bory nebo třeba i na Pankrác. Faktem však zůstává, že Live At Folsom Prison je jednou z nejlepších živých (nejen) country desek všech dob.  

3. Jimi Hendrix – Live at Woodstock (1969)

Koncertní záznam Hendrixova vystoupení z legendárního Woodstocku. Časový harmonogram byl kvůli dešti posunut, hrálo se nepřetržitě celou noc až do pondělního rána, do kterého se původně dvoudenní víkendový festival protáhl. Hendrix tak skutečně vystoupil až v pondělí v půl deváté ráno. Tou dobou už byla většina téměř půlmilionového davu návštěvníků pryč – znáte to, o víkendu parta ztripovaných hipíků, ale v pondělí museli taky vstávat do práce. Hendrix, jehož kapela Gypsy Sun And Rainbows čítala ještě bubeníka Mitche Mitchella, baskytaristu Billyho Coxe a kytaristu Larryho Lee, tak nakonec vystoupil pro nejméně početné publikum ze všech interpretů na Woodstocku. Nicméně je jasné, že ti, co odjeli, přišli o zážitek na celý život. Hendrixův ikonický koncert spolu se svým klimatickým vrcholem, kdy Hendrix předeslal skladbu Purple Haze svou psychedelickou verzí americké hymny, vešel do dějin jako jeden z definujících momentů kultury 60. let.  

4. The Who – Live at Leeds (1970)

Na svém turné v roce 1970 The Who uprostřed svého setu přehráli tradičně celou koncepční desku/rockovou operu Tommy. Ačkoliv byl však koncert na půdě univerzity v Leedsu zaznamenán celý, na živém albu vyšlo jenom několik živých verzí starších písní a po nové tvorbě jako by se slehla zem. Na plné znění koncertu, a to i v odpovídajícím pořadí, jsme si tedy museli počkat až do letošního listopadu, kdy (pouze digitálně) vychází kompletně. Konečně si můžeme vychutnat epický koncept skrývající se za příběhem slepého, hluchého a němého Tommyho a pak si v klidu počkat na přídavky typu Summertime Blues nebo My Generation. Nahrávka každopádně zastihuje The Who na vrcholu sil a v dobách, kdy byli jednou z nejlepších živých kapel planety.  

5. Leonard Cohen – Live at Isle Of Wight (1970)

Legendární vystoupení kanadského barda na ještě legendárnějším britském ostrovním festivalu. Podobně jako na Woodstocku se objevil mnohonásobně větší počet lidí, než byl původně očekáván a na základě stížností obyvatel ostrova Wight byl festival po celých 5 dní svého trvání pod dohledem pořádkových sil. Z Cohena, jenž vystoupil v neděli, poslední den festivalu, je na nahrávce nervozita a napětí cítit, v jedné chvíli ho dokonce slyšíme, jak říká do mikrofonu, že mu organizátoři právě oznámili, že areál je obklíčen. O to silněji však vystoupení působí a Cohenovým mrazivým baladám celá atmosféra a zpolitizovanost celé události dodává jakousi zvláštní historickou atmosféru.  

6. Led Zeppelin – Live at Royal Albert Hall (1970)

Živák, který nevyšel na oficiálním živém albu, ale pouze jako videozáznam v rámci koncertní DVD kompilace Led Zeppelin. Mapuje totiž první etapu Zeppelinů, tedy ještě před boomem na obří stadiony, do soukromých letounů a hromad koksu, štětek a dekadence. Tedy určité popularitě už se hoši těšili i v této době, hysterie však ještě nebyla tak masová. Důležité je, že záznam ukazuje Led Zeppelin ještě v jejich čistě syrové bluesové podobě. Naprosto čirý rokenrol bez epických balad nebo těžkotonážních rockových valivostí, které měly přijít v pozdějších letech. Tohle je prostě banda v průměru 24letých kluků, kteří milují černošské blues a zatraceně dobře ho hrají. Záznam z Royal Albert Hall v Londýně si tedy jistě své místo mezi nejlepšími živáky zaslouží. Poslouchejte (a v tomto případě i sledujte) pozorně. Moc takhle dobrých věcí už v hudbě nezažijeme.