Obědy v zaměstnání jsou v naší podobě typicky český fenomén. Ve většině rozvinutých zemí si zaměstnanci buď nosí z domova jídlo, které zhltnou při práci, nebo si pro jídlo vyběhnou. Nikde se ale nevysedává v restauracích tak jako u nás. Samozřejmě nemluvíme o tvrdě manuálně pracujících, ale o kancelářských krysách, zaměstnancích služeb a agentur, poslancích, novinářích a podobné sebrance. Tihle lidé jsou zvyklí hodinu a půl sedět v restauraci a užívat si v pracovní době jako ve slavném francouzském filmu Velká žranice, a to včetně následků. A dost!

1. Nejsme Jižani

Frank Duveneck: Siesta (1886) V Itálii, Španělsku nebo v jižní Francii mají dlouhé obědy smysl. V horku je pro tělo příjemnější a zdravější jíst pomalu a po obědě si na chvíli zdřímnout, aby se snadněji trávilo. Siesta patří na jih, ale my jsme ve středu Evropy. Nebo spíš už na severu. Jižané si navíc siestu napracují a domů jdou až třeba v osm večer. Chtělo by se vám sedět tak dlouho v práci jen kvůli kusu žvance?

2. Okrádáme zaměstnavatele

Oběd není jen oběd – ukrajuje mnohem větší kus pracovní doby, než se zdá. Člověk se na něj chystá už hodinu předem. Šmejdí na webu, kde mají co dobrého, porovnává jídelní lístky v restauracích, domlouvá se po FB s kolegy… I když pak odejde ve dvanáct a vrátí se ve dvanáct třicet (nebo reálně spíše až ve třináct třicet), je přežraný a chce se mu spát. Pokud si dal k obědu pivo, tím hůř – pracovní výkon je na nule. Chce to buď kafíčko (což ale znamená další zdržení), nebo poklimbávat nad klávesnicí. A když se pak ve tři jakž takž zmátoříte, zjistíte, že vás oběd stál čtyři hodiny pracovního času na plný výkon. Výsledek? Produktivita práce v České republice je hluboko pod evropským průměrem. Nad námi jsou i tak „flákačské“ země, jako jsou Řecko, Španělsko nebo Itálie. A můžou za to i ty naše ‚obídky‘.

3. Ničíme kulinářskou kulturu

Netušíme, co to je, ale vypadá to šíleně. Nicméně je toho hodně. Obědy dostávají restaurace pod obrovský tlak, aby vařily levné hotovky. Pokud je oběd dražší než stovku (mimo Prahu, kde jsou nižší platy, pod 70 Kč), dá si ho už jen málokdo. Za ty peníze ale jako restauratér poctivé jídlo z kvalitních surovin neuvaříte. Musíte platit nájem, zaměstnance, pojištění… Výsledkem je, že Češi většinou obědvají náhražky, polotovary a prostě blafy. Ať je to, co je to, hlavně když je to levné a je toho hodně.

4. Devalvujeme pracovní obědy

S klienty se na nich scházejí třeba prodejci inzerce, s politiky novináři, s poslanci lobbisté (ti poslanci jsou přitom zaměstnanci nás všech!). Jenže je to celé podvod. Na pracovním obědě se totiž zásadně nepracuje, nejedná a nevyřizuje, ale kecá, žvaní a tlachá. Víme to, protože na ‚pracovní obědy‘ chodíme celkem pravidelně. Buď je to skutečně důležité jednání, a pak se na jídlo nikdo stejně skoro nesoustředí. Nebo je to banální schůzka, která se často uskuteční jen proto, aby oba zúčastnění utekli ze zaměstnání a zabili kus pracovní doby.

5. Rozvracíme pracovní kolektiv

Na oběd se často nechodí kvůli tomu, že by měl člověk hlad. Chodí se tam proto, aby se mohlo pomlouvat, intrikovat, vyprávět, kdo s kým v kanceláři spí, a plánovat aliance proti nepohodlným kolegům. Tyhle společné obědy tak ve výsledku pouze vytvářejí blbou náladu, závist a pocit nespokojenosti.

6. Okrádáme stát na stravenkách

Zhýčkaní a zmlsaní zaměstnanci už dnes berou jako samozřejmost, že kromě platu dostávají i ‚lístečky‘ na zlevněné obědy. Podle statistik jich ale více než polovinu nepromění za jídlo, nýbrž za chlast, kosmetiku a další věci, které s obědem nesouvisejí. Jakkoli se tomu mnozí čeští prodejci brání, tak například ve vietnamských a jiných ‚minimarketech‘ vám za ně klidně prodají i cigarety, když si k nim vemete dejme tomu bagetu.

Čtyřicetikorunová stravenka = panák kořalky za dvacku, protože půlku ceny stravenky doplácí jako bonus zaměstnavatel. Proč se pak ale zaměstnancům nedoplácí i na dovolenou, na flámy nebo na děvky? Ano, zaměstnavatel si příspěvek na stravenky odečte z daní. Jenže ta téhle ‚obědové rozežranosti‘ tratíme ve finále my všichni, protože daně by šly do státního rozpočtu. A kam jdou ty daně teď? Největším distributorem stravenek v České republice je francouzská firma Sodexo Pass International, která na tom vydělává čtyři miliardy korun ročně. Adieu l'argent!

Jaké je řešení?

Změnit zákoník práce tak, aby pauza na oběd nebyla povinná. Najíst se může každý ráno před odchodem do práce a večer po návratu, tedy ve svém volnu.

Zrušit stravenky. Zakázat zaměstnancům konzumovat v pracovní době knedlíky, tučné maso a další potraviny, po kterých jsou ospalí a nevýkonní (stejně jako je na pracovišti zakázán alkohol a nikdo se nad tím nepozastavuje). A místo přestávky na oběd zavést společné cvičení, nebo polední spánek.

Tak, a teď tohle téma pojďme jít probrat na oběd.

A tady máte 17 zoufale rychlých obědů, které se hltají v práci, aby se obědovou pauzou nenarušila plynulost pracovního procesu.