Musíme tam všichni. Ale zatímco pro lidi je vyprazdňování jednoduchým a jednorázovým aktem (alespoň většinou), v případě psů je ‚volání přírody‘ daleko složitější, komplexnější záležitostí. A my lidé jim to nakonec svou pořádkumilovností jen kazíme.
Kdo nemá psa, asi jen matně tuší, jak moc dokáže stmelit rodinný kolektiv. Samo jeho vyprazdňování bývá námětem ranních a večerních hovorů i mezi lidmi, kteří si jinak nemají co říci. Na otázku „co dělal(a)?“ se musí alespoň odpovědět a poté následuje rozbor toho, proč ne, nebo ano, případně kolik, z čeho to může bejt, kde co sežral, cos mu to zas dal(a) atd...
electrified-grass-dog-poop-sign-s-5613.jpg
POZOR! Elektrifikovaný trávník aktivovaný psím hovínkem! (Foto: tinypics.com)
Kdo psa má, dobře ví, že vykonání potřeby nebývá zdaleka tak jednoduchý akt, jak by se to nepejskařům mohlo zdát – soudě ani ne tak podle sebe, jako zcela logicky podle hojně zahnojených chodníků a jiných veřejných prostranství. Ale to už není věc psa, nýbrž jeho majitele.
Proč to tedy psovi tak dlouho trvá, než si vybere to správné místo, uvelebí se a konečně „to udělá“?
1. Komunikace
Vyprázdnění není pouze věcí fyziologickou, nýbrž také sociální. Ať už se tak děje někde na široširé louce, na chodníku, u sousedových vrat nebo na komunálním trávníku, psi pokládají na povrch zemský spoustu zajímavých informací – zajímavých pro ostatní psy.
nakazanie-neradivih-1.jpg
Něco jako když si tiskaři berou čerstvé noviny přímo z rotačky (Foto: commons.wikimedia.org)
Konkrétní místo položení exkrementu závisí na tom, jakou informaci chce pes sdělit nebo zda to považuje za určitou formu odpovědi. V divočině zanechávají vlci, prapředci dnešních psů, své výkaly podél hranice teritoria, které jim podle jejich soudu náleží. Informace pro ostatní je jasná: tohle je moje, běž pryč.
Tenhle instinkt nevymizel ani u vyšlechtěných psích šelem. Podle cizích exkrementů poznají, kolik dalších psů se vyskytuje v jejich okolí, kolik je tam fen a které z nich právě hárají, zda je ‚autor‘ exkrementu někdo známý (a přítel, nebo nepřítel) nebo naopak neznámý, co jedl a kdy se naposledy v dané oblasti vyskytoval.
Všechny tyto informace jsou zakódovány do směsice čpavku, feromonů a výpotků análních žláz a pes je dokáže podrobně luštit pomocí 300 milionů speciálních olfaktorických buněk ve svém nose (člověk jich má jen šest, čili padesátkrát méně). Ve skutečnosti právě tyhle vjemy spouštějí v psech potřebu se vyprázdnit (a zároveň tak sdělit, co mají na srdci).
2. Nátura
Kromě nesporné sociální a sdělovací funkce vyprazdňování je třeba si uvědomit, že každý pes je stejně jako člověk osobnost. Se všemi různými preferencemi a libůstkami. Jinak řečeno – různé předchozí zkušenosti (tady jsem dostal přes zadek, protože... vlastně nevím proč) nebo naopak aktuální situace (psa vyleká nebo jeho pozornost rozptýlí nějaký zvuk či předmět) má na vyprázdnění negativní účinek (podobně jako u lidí).
3. Zvyk / trénink
Podle některých klinických studií psího chování se preference pro vyprazdňování budují již ve velmi raném věku zvířete, zejména co se týče ‚použitelných‘ povrchů.
Obecně mají raději měkký podklad, pokud je jim ovšem dovoleno na nějakém takovém potřebu vykonat. Také je to ‚táhne‘ do míst, kde se již předtím úspěšně vyprázdnili nebo do takových, kde se bez problémů (poznají to po čuchu, viz výše) vyprázdnil jiný pes, ale zároveň tam je relativně čisto (nemísí se tam více exkrementálních informací dohromady). Štěňata se učí ‚zadržovat‘ stolici do doby nalezení vhodného povrchu už ve věku asi osmi týdnů a tehdy si také s příslušnými povrchy utvářejí pozitivní asociace.
4. Magnetické pole
profimedia-0151773250.jpg
Když je řeč o magnetickém poli, nemůžeme vám neukázat jeden z výtvorů izraelské umělkyně Nirit Levav(ové), která je proslulá svými drátěnými psy v životních velikostech. (Foto: Profimedia.cz)
Zcela jistě jste si všimli, jak se pes těsně před vykonáním potřeby různě otáčí a přešlapuje, než se takříkajíc našteluje do té správné vyprazdňovací polohy. Podle studie publikované před dvěma lety v odborném časopise Frontiers in Zoology se prý psi ‚stavějí do lajny‘ se siločárami magnetického pole Země.
Studii najdete ZDE a je velmi sympatické, že ji dělali čeští vědci.Konkrétně se – pokud je magnetické pole právě stabilní – vyprazdňují v poloze kolmo k severojižní magnetické ose. Výzkum trval dva roky, bylo při něm sledováno přesně 5582 vyprázdnění ‚malých‘ (močení) a 1893 vyprázdnění ‚velkých‘ (defekací) a eliminoval se přitom vliv větru, denní doby a postavení Slunce na obloze – a jediná věc, která vědcům z toho všeho vylezla, bylo (kromě těch nejméně 1893 psích hovínek) to, že psi se prostě při vyprazdňování stavějí podle magnetických siločar.
Citlivost na magentické pole není v živočišné říši žádná vzácnost, naprosto prokazatelně ji mají ptáci (zejména ti tažní), včely nebo nám a vlastně i psům nejbližší příbuzní – velryby.
5. Inteligence
profimedia-0176454783.jpg
Mimochodem, tenhle pes a jeho paní (Susan Currall) jsou z Cambridge. Před dvěma lety zde způsobili skandál, když panička poctivě sbírala po pejskovi hovínka a pak jimi házela po nenáviděných cyklistech. (Foto: Profimedia.cz)
Psi jsou osobnosti jako lidé. Inteligentní osobnosti. Mnoho z nich se však dostane ven jen tehdy, když páníček či panička seznají, že je načase se vyvenčit. A jakmile je potřeba vykonána, jde se zase rychle domů. Jenže psi jsou rádi venku. Takže se velmi rychle naučí, že není třeba s vyprazdňováním příliš spěchat a pořádně si to venku užít. Možná se jim jejich obvyklá trasa brzy okouká, ale rozhodně nikdy neočuchá.
Když tedy zkombinujete výše popsané faktory, a nemusíte rovnou všech pět, stačí klidně i pouze dva tři, pak vám z toho zákonitě vyjde, že psí velká potřeba je poněkud komplikovanější záležitost a může to leckdy vypadat jako v jednom starém českém přirovnání: jde mu to, jako když sere a maluje.
A pro otrlejší nátury ještě nakonec tohle video:
A TADY uvidíte, co dělá pes, když páníček není doma.
Podobné články
Komerční článek
Martin Miko
Markéta LukáškováDoporučujeme
