1. Holčičky zabité bleskem (Předboř u Choustníku)

Jejich tváře jsou i po sto letech krásně čitelné (foto Ivan Brezina) Tenhle smutný pomníček jsem objevil úplně náhodou jednoho srpna na výletě na kole. V knize Ladislava Stehlíka Země zamyšlená jsem se později dočetl: „Na procházce vsí zastavili jsme se u mramorového kříže s vtesanou růžičkou a medailónkem s fotografií tří dětských tváří. Z nápisu se dovídáme o smrti tří děvčátek, že „v radostné dětské hře pod lipou pohříženy, náhle bleskem byly zabity dne 21.7.1912 v stáří od 11 do 12 roků“. Ta lípa ještě stojí před mlýnem a ty dumáš o tom, co vlastně tvoří dějiny vsí. Požáry, neštěstí i ty rozsvícené kravíny jsou jejich nenapsanými dějinami...

2. Ruské kříže (rašeliniště Jizery, Jizerské hory)

Co se tu vlastně kdysi stalo, pokud se tu neutopili kozáci? (foto jizerpom.wz.cz) Před dvaceti lety jsem ten kříž v bezcestných lesích severovýchodně od Předělu marně hledal celý den. Nakonec jsem to vzdal, ale teď už na webu visí jeho fotky. V Knize o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého se píše: „Vypráví se pověst, že v napoleonských válkách v r. 1813 se zde měla utopit dvojčlenná kozácká hlídka i s koňmi, ale pravda to asi nebude, přestože kříž s iniciálami R. K. připomíná dodnes ono místo na břehu nejhořejší Jizery.“

3. Pepíček Šmejkal (Křižovnické náměstí, Praha)

Vypadá to snad až směšně, ale není to k smíchu. (Foto: Ivan Brezina) Opravenou mramorovou desku se zlatými písmeny najdete na Křižovnickém náměstí přímo za zády bronzové sochy Karla IV. Otce Vlasti. Kolega Vondráček po Pepíčkově osudu před lety pátral. Zjistil, že jedenáctiletý „mladý nadšenec“ v květnu 1945 vyběhl vítat Rudou armádu tak nadšeně, až mu ujely nohy a spadl pod pásy tanku. Jeho tělo pak několik dnů leželo v márnici, až ho konečně našli rodiče.

4. Cholera z Indie (Šánovice u Sedlece – Prčic)

Dnes přichází z Asie místo cholery levné plastové zboží. (Foto: Ivan Brezina)„Morový křížek“ s podivným nápisem stojí na kraji jedné z vesniček tzv. Českého Meranu – oblasti mezi Miličínem a Jistebnicí. Co to bylo za divnou nemoc, která tu dvěma stoletími kosila lidi po stovkách? Dr. Jaroslav Spirhanzl Duriš v článku Za krásami Českého Meranu (1934) vysvětluje: „Hrozná epidemie cholery vznikla roku 1817 na indickém Gangu a zničila tehdy téměř celou Východní Indii. Přes Ceylon (1818) a Siam (1819) přešla do Číny (1820), Persie a Sýrie (1822) a jižního Ruska (1830), aby přes Polsko a Halič zasáhla pak i k nám. Podle současných zápisů »první známkou nemoci byly křeče, jež tak sevřely, že člověk jako uhel zčernal, pak silné vrhání a smrtelný průjem«. Pomoci proti úplavici neznal nikdo. Pili kořalku s pepřem, vodu, koňskou moč, dávali se zakopat do čerstvého koňského hnoje – ale umírali přece houfně. Podle ústního podání byly oběti úplavice na těchto drahách hromadně pohřbívány – což však není pravděpodobné. K morovému křížku se koná vždy o Petru a Pavlovi (29. června) procesí z Jetřichovic, procesí slavné, s družičkami a hudbou. Po návratu je ve vsi muzika. Oslavujeme tedy památku mrtvých zcela v duchu staroslovanském.“

5. Zastřelená Blaženka (Konecchlumí)

Je to jak z laciné telenovely, jenže tohle se opravdu stalo. (Foto: Interregion Jičín) Ten příběh je ve své tragice až banálně jednoduchý. Blaženka Pátková z Konecchlumí se zamilovala do souseda Václava Tomáška. Rodiče ale jejich lásce nepřáli, a tak se oba dohodli, že společně sejdou ze světa. Václav coby noční hlídač v Jičíně měl pistoli. 19. července 1934 se milenci sešli v lese, naposledy se políbili a Václav pak Blaženku střelil do prsou. Nenašel už ale odvahu střelit i sebe. Utekl domů a schoval se na půdu, jako kdyby snad mohl utéct i sám před sebou. Když mrtvou Blaženku nad Konecchlumím našli, dostal patnáct let žaláře v Plzni na Borech, zpřísněného čtvrtletním denním půstem a temnicí v každý den výročí vraždy. Propustili ho v roce 1948. Až do konce života prý každý rok na Dušičky přicházel Blažence položit na hrob květinu, zapálit svíčku. Až do roku 1975, kdy odešel za ní.

A TADY se podívejte na erotické fotografie, které těšily naše předky.