5 kapel, které by již konečně mohly táhnout do pekel

Obrázek uživatele Dirk Diggler
20.10.2014, 11:10
Na světe je mnoho interpretů, kteří prošvihli chvíli, kdy se ctí odejít. U nás je to však ještě o něco horší.
I mnoho dlouhých let si popularitu drží kapely, které by jí v ideální realitě ani nemohly dosáhnout. Zde je pět takových, jejichž demise by udělala naši zemi hezčím a bezpečnějším místem pro výchovu našich potomků.  

1. Kryštof

krstof Pokud měli Kryštof vůbec někdy právo na život, tak již přesluhují minimálně tolik let, kolik získalo mandátů hnutí Ostravak. Richard Krajčo, slezský patriot a hezoun, nicméně podporoval Babiše, protože Andrejův Agrofert zase pěkně podojí, až vymyslí nějakou další blbost ala Kryštof kempy. Kapela, která byla, je a bude buranskou a nedomrdlou variací na Coldplay (kteří koneckonců od třetí desky už také za moc nestojí) již léta terorizuje televize a radiopřijímače svou oslizlou pseudointelektuálštinou ze sekáče. Čím víc věrných fanoušků a peněz od Agrofertu Ríša má, tím víc se snaží být „umělecký“ a „alternativní“, ale ve skutečnosti produkuje jen větší a větší blbosti. Hudba a texty, které v normálním světě nemohou zaujmout ani středoškoláka slintajícího nad románem od Bukowského, si však jakousi setrvačností našla posluchače napříč širokou demografickou škálou a o co hůř, krom jejich pitomých písní jsme občas nuceni poslouchat i Krajčovy zmatené až dementní názory téměř na všechno. Říká se, že Richard je dobrý herec. Proč tedy nedá svojí kariéře houkajícího barda konečně vale?  

2. Chinaski

chinaski_5 Kapela okolo Michala Malátného kdysi hrála celkem zábavnou odpočinkovou muziku. Jenže to platilo tak někdy do roku 1999. Od té doby vydala 7 naprosto zbytečných desek (tedy pokud vynecháme Autopohádky) a krom toho, že jsme je mohli vidět upocené skoro každé léto na skoro každém festivalu, jejich tvorba nabrala jakousi devoluci, a jak po textové, tak hudební stránce se postupně propadali do čím dál většího hnoje. Přestože se za posledních 15 let vždy našel alespoň jeden z „respektovaných“ kritiků, který napsal, že to či ono album je návratem Chinaski na výsluní, skupině již dávno došel dech i sliny. Sice občas napíší chytlavou píseň, ale způsob, kterým Malátný začal vyslovovat (jako by mu jej poradil nějaký „kreativec“) otevírá otázku, jestli Chinaski dělají autonomní muziku nebo hudbu k reklamám. Zkráceně, jeho deklamace je na pěst. Kapela naštěstí již trochu ztratila na popularitě a neotravuje úplně pořád a všude. Pokud by však kluci pověsili nástroje na hřebík, udělali by společnosti daleko větší službu. Takhle jen zbytečně zabírají místo mezi deseti nejpopulárnějšími a zároveň nejdementnějšími kapelami u nás.  

3. Support Lesbiens/Portless

suppo Tahle kapela udělala ve všem trošku bordel tím, že se rozdělila na dvě. Navrch ta, která má jen jednoho původního člena a ještě k tomu nezní vůbec jako cokoli, co skupina produkovala předtím, nese dál původní název. V ukníkaném a trapném rocku, který byl pro Support Lesbiens léta charakteristický, tak pokračuje mutace s názvem Portless (slovní hříčka, nad kterou srdce básníkovo pookřeje). Proč zrovna Support Lesbiens patří mezi nemnohé kapely u nás, které zpívají anglicky, a přesto dosáhly celkem slušného komerčního úspěchu, je otázkou, ze které by se i Herculovi Poirotovi uvařil mozek natvrdo. Výslovnost Kryštofa Michala, který dával až tak moc pozor při hodinách fonetiky, až se naučil standardizovanou výslovnost, kterou nemluví, natožpak nezpívají ani komentátoři BBC, byla odjakživa příjemná jako ostnaté dildo natřené vteřinovým lepidlem. Svého času kytarista a vrchní skladatel kapely Jarda Helešic alespoň občas vyplodil chytlavý kousek, i když se o něj musel někdy soudit s Honzou Kalouskem. Support Lesbiens začínali jako průměrná, lehce feťácká verze Pearl Jam nebo Soundgarden. Kdyby u toho zůstali, mohli dneska hrát občas v Modré Vopici a byl by klid. Transformací v Portless ale promarnili ideální příležitost konečně se na to vybodnout.  

4. Divokej Bill

maxresdefault Divokej Bill si nezaslouží zas takovou nálož, protože je to přeci jen kapela, co si to poctivě vyjezdila a když začala pronikat do mainstreamu, byl to celkem zajímavý svěží vítr. Ne že by podivný mix bigbítu, folkloru a world music bylo něco, z čeho by zůstávala ústa dokořán. Byla to však celkem originální česká odpověď na The Pogues nebo The Levellers. Problém však tkví v tom, že Divokej Bill za více než 15 let existence neudělali téměř žádný hudební ani stylový posun. Jednoslovně nazvané písně a texty čerpající z bezedné studnice jménem sex, drogy a rock’n’roll (plus alkohol a láska), veselé hopsavé písně s trochou toho lidového odéru a hlavně osm členů, z nichž polovina by většinu času na pódiu být ani nemusela. Byly však horší časy - Divokej Bill byl vždy a všude a jeho tvorbě se obzvláště v létě téměř nedalo vyhnout. Kapela trošku přibrzdila, přestala tolik hrát a taktéž klesla její popularita, takže dnes již nehraje v halách, ale v klubech. Pokud bude tahle tendence pokračovat, ani nebude třeba, aby se Divokej Bill rozpadl. Zapíchnout to, by však ušetřilo mnoho trápení.  

5. Mandrage

mandrage Členové téhle kapely jsou, co se délky působení na hudební scéně týče, oproti výše zmíněným celkem cucáci. Na popularitě začali nabírat teprve v roce 2007, kdy okouzlili dvanáctileté holky z diagnostických ústavů líbezným popěvkem „Punk Rock je fajn.“ Mandrage však špatně začali a ještě hůře pokračovali. Jejich poslední počin s poetickým názvem Siluety je skoro dokonalou esencí braku a šumařiny. Tesklivé balady v podání zpěváka, kterého nedokázali zvukaři doladit ani na desku, debilní texty a drsno-romantická vizáž dokáží s grácií vykreslit cestu vašeho oběda či večere ze žaludku do toaletní mísy. K tomu převzali štafetu všude vystupující, všude opruzující kapely, které se člověk vyhne jen chirurgickým odpojením sluchového nervu či okultní sebevraždou. Ani to, že Mandrage neumí pořádně hrát, ani to, že skoro nikdo vlastně neví, jak se vyslovuje jejich název (natožpak co znamená) nebylo dostatečnou překážkou, aby tahle banda měla oddané zástupy nevkusných, náctiletých fanynek. Bohužel, stejně jako v případě viru ebola, nedokázala moderní společnost vyvinout účinnou protilátku a jediné, co lze po příchodu do styku s Mandrage naordinovat, je celá diskografie Slayer na jeden zátah.  

Komentáře

Doporučeno pro vás