Svět je tak pestrý a nádherný, že by člověk neměl proflákat byť jen jeden jediný den. Kdo se pozorně dívá, žije déle.
Víte, jaký je rozdíl mezi Číňanem a Japoncem? Když vidí Číňan, že něco leze v trávě, ptá se, jak by se to dalo sníst. Japonec se ptá, jak by se to dalo sníst krásně.
Tuhle repliku lze aplikovat i na fotografie: svět se dá vyfotit, a také se dá vyfotit krásně. Když je snímek krásný, máme často nutkání říct, že je to kýč. Jako bychom se báli, že když je něco krásné, tak je to nereálné. Ne – kýč je, když věci nejsou přirozené, když je aranžujeme, třeba jako fotku číslo 6. Je to ale snad jediný kýč mezi dalšími 38 vizuálními básněmi.
A proč básně? Napadlo mne to, když si někdy čtu japonské haiku, což je krátký lyrický útvar japonské literatury, většinou na přírodní téma. Haiku jsou tak sevřená, tak dokonalá, že když z nich vyndáte jediný znak, jediné slovo, celá krása se rozsype. Stejně jako na těchto snímcích opravdové přírodní krásy – jsou tak zhutnělé, že stačí z nich vymazat jedinou věc a kouzlo přestane působit.
1. Možná byl příběh o Jonášovi a velrybě pravdivý
2. I hlodavci můžou být krásní
3. Vlk lidi nežere. Není to lež, ale pravda.
4. Asie a její dělená pole. V pestrosti je krása, ne v širých českých lánech.
5. Děti si mají hrát venku, ne u počítače
6. Kýč, ale ženy jej chtějí prožít
7. Drahokam, který navždy zmizí
8. Větrný David a Goliáš
9. Důkaz, že nahoře je vždy lépe než dole
10. Ani chytrá liška neobelstí automat
A ještě se můžete podívat na krajiny naší země, které bývají mnohdy skryty očím – neuvěřitelně krásné, ale neznámé kouty Česka.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
