Nakupování. Jedni ho milují, druzí nesnášejí. Ti jedni jsou ženy a ti druzí jsou muži.
Je jen málo věcí tak trýznivých jako jít na nákupy se svou partnerkou. Nahlédneme proto nyní do deníčku jednoho takového nešťastníka, který se nechal zlákat ke společnému partnerskému nákupu.
9:00 – Dneska jdu s Vladěnou nakupovat do obchoďáku. Podle ní potřebuju nové kalhoty, neboť ty, co mám už deset let, jsou prý demodé, seprané, děravé a ona se za mě stydí. Při té příležitosti se prý v obchoďáku rovněž podívá na něco na sebe. Tak jo. To zní poměrně neškodně.
10:00 – Blížíme se k obchodnímu centru. Vladěna začíná mít pěnu u pusy a celá se chvěje.
10:10 – Jakmile jsme vjeli do podzemních garáží, Vladěna ještě za jízdy proskočila zavřeným okénkem auta a s mojí peněženkou se rozběhla k eskalátoru, který vede nahoru k obchodům. Okamžitě jsem zaparkoval na nejbližším parkovacím místě a jal se ji pronásledovat. Pokud ji nedostihnu, tak půjdeme žebrotou.
10:15 – Vladěnu se mi podařilo zachytit až v prvním obchodu s kabelkami, kde jak smyslů zbavená, ověšena asi třiceti kabelkami pobíhala po obchodě a hulákala, že neví, která kabelka jí jde k očím.
10:20 – Zatímco Vladěna stála v rohu a rvala si na rameno už asi padesátou kabelku, sháněl jsem se u prodavačky po uspávací pušce. Vladěna se vymkla kontrole a byla nebezpečná sobě i okolí.
10:25 – Už je to tady. Vladěna právě prodělala otravu kabelkami. Klečí uprostřed obchodu s kabelkou naraženou na hlavě, klepe se a fňuká. Nejvyšší čas to tu opustit a zajít do jiného obchodu koupit mi ty kalhoty, pro které jsme sem přijeli.
10:35 – Jakmile jsme přešli z obchodu s kabelkami do obchodu s oblečením, Vladěna se uklidnila. Už to byla zase ta správná holka, jakou si ji pamatuju. Vzal jsem první rifle, které mi přišly pod ruku, a šel si je vyzkoušet do kabinky.
10:40 – Vladěna za mnou vtrhla do kabinky, servala ze mě kalhoty, které jsem si zrovna zkoušel, že prý v nich vypadám jako debil, a vnutila mi jiné, které jsou podle ní lepší.
10:50 – Po deseti minutách urputné snahy jsem se konečně do těch riflí narval. Nemůžu v nich nic. Při sebemenším pohybu se mi varlata zarazí víc a víc do břišní dutiny. Pokud bych se v těch džínách rozhodl například udělat krok, tak má varlata už nikdy nikdo neuvidí. Kdybych se chtěl nedej bože posadit, tak můžu volat rovnou sanitku. Co to je za kalhoty? Jak tohle někdo může nosit? Tohle zlo by si koupil jenom zoufalec.
10:53 – Právě jsem zaplatil za kalhoty, které si musím oblíkat deset minut a které drtí varlata. Podle Vladěny mi prý sluší, a jak mi něco sluší, tak se nedá nic dělat a musím to koupit. Sice je nebudu nikdy nosit, ale zase si je doma můžu zarámovat a pověsit třeba nad postel.
11:00 – Vladěna se prý chce ještě po krámech podívat na něco pro sebe. Na přímý dotaz co shání, řekla, že neví, že se musí nejdřív podívat. To je jak u blbejch tohle.
11:30 – Už půl hodiny jsme v jednom obchodě a Vladěna si nic nekoupila. Jenom si všechno prohlíží a dělá „hmm“. Už mě to tady nebaví.
11:45 – Konečně si Vladěna vybrala kalhoty a jde si je vyzkoušet do kabinky. Cítím, že se blíží konec.
11:47 – Vladěna si navlékla kalhoty a posléze si mě nechala zavolat ke kabince, kde se mě zeptala, jestli se mi kalhoty líbí. Nerozumím tomu, tak jsem řekl, že jsou hezké. Vladěna mi připomněla, že lžu a že nejsou hezké.
Zeptal jsem se tedy, proč si je zkoušela, když jsou hnusné. Chtěla jim prý dát šanci.
11:55 – Už si zkouší další kalhoty. Zeptala se mě, zda mi nepřijde, že v nich má velký zadek. Prozradil jsem jí, že velikost jejího zadku se neodvíjí od kalhot, ale od samé podstaty jejího velkého zadku. Vladěna začala brečet a poslala mě za trest klečet před regál se spodním prádlem. Je to jasná zkušenost. Příště musím držet hubu, jinak se odsud nedostanu.
12:10 – Jsme v jiném obchodě. V tom předešlém si nic nevybrala. Tento obchod vypadá skoro stejně jako ten minulý. Nabrala si spoustu oblečení do kabinky a teď se v tom nakrucuje před zrcadlem.
12:12 – Vladěna se mě zeptala, jestli jí ta blůzička sluší. Nevím, co mám říct. Jsem zmatený. Abych zachoval neutralitu a nezpůsobil opět nějaký konflikt, tak jsem se jenom usmál a řekl, že ji miluju. Vladěna mi oznámila, že jsem na hovno, a poslala mě pro ten svetřík, co se jí líbil, ať jí ho přinesu.
Jak já to tu nesnáším. To tady není nějaký mužský koutek pro zdecimované partnery šílených ženských, které se přestávají ovládat? Něco na způsob dětského koutku, akorát že v mužském koutku nejsou hračky, ale pár štokrlat, nějaký chlast a provaz, na kterém bych se mohl oběsit.
12:14 – Sháněl jsem pro Vladěnu ten její debilní svetřík, když tu jsem narazil na Oldu. Olda je v obchoďáku se svou partnerkou již čtyři hodiny a prý to vypadá, že tu budou do noci. Olda trpěl víc než já. Jeho partnerka shání boty, ale za čtyři hodiny se ještě do obuvnictví nedostali. Zato si koupila osm litrů parfémů a čtyři kila spodního prádla. Olda byl na dně. Nicméně mi prozradil trik, jak to tu přežít. Stačí prý zavřít oči a představovat si, že je člověk na lepším místě. Třeba v Iráku.
S Oldou se hezky povídalo, ale bylo to krátké. Jeho partnerka se s jeho platební kartou náhle vytratila z obchodu, takže musel urychleně odejít a nechat ji vyhlásit rozhlasem.
13:00 – Už jsme tu tři hodiny a Vladěna si koupila jedny ponožky. Je to progres, to jo, ale konec je stále v nedohlednu.
13:20 – V obchodu s botama jsem měl menší mrtvičku, ale Vladěně to nákupy nezkazilo. Už jsem fakt na dně. Kde ta ženská bere pořád tolik energie?
14:00 – Tak a dost. Mám toho plný zuby. Vladěna se zrovna chystala do klenotnictví, že by se ji líbil nějaký suprový náhrdelník. Normálně jsem si ji hodil přes rameno a odcházíme. Ty její koupené ponožky jsem strčil do kapsy, svoje ultratěsné předražené džíny jsem nenápadně zakopnul pod stánek s uzeninou a jedeme domů.
14:05 – V podzemních garážích jsem narazil na sanitku. Zrovna převáželi Oldu. Olda to dneska nezvládnul. Nakupování ho zlomilo. Chudák chlap. Zatímco ležel v bezvědomí v sanitce, jeho partnerka mu ještě prošacovala kapsy kvůli penězům a s ukořistěným lupem s vřískotem běžela znovu nahoru do obchodů. Pak se dveře sanitky zavřely a spolu s Oldou odjela. Tam, kam jedou, bude Oldovi už lépe. Tam ho už nic trápit nebude.
14:10 – Jedeme domů. Musel jsem Vladěnu zamknout v kufru, jinak by z auta vyskočila a běžela znovu nakupovat. Jak bych to jen shrnul? Byli jsme tam přes čtyři hodiny. Máme jedny ponožky a džíny, které jsem tam záměrně nechal, protože ona by mě nutila je nosit. Příští týden máme jet nakupovat oblečení do Prahy a já váhám, jestli jet nebo ne. Ještě uvidím.
A TADY se můžete podívat na několik ukázek z deníčku našich celebrit.
Podobné články
Komerční článek
Martin Miko
Doporučujeme
