Zácpa není nic, čím bychom se na potkání chlubili. Povětšinou je to takové naše malé tajné trápení, stejně jako například hemoroidy nebo genitální bradavice.
Není však záhodné zavírat před zácpou oči(při ní je to ovšem mnohdy nutnost). Zácpa tu byla, je a bude. Pojďme se podívat na zápisky z deníčku jednoho chudáka, který se zácpou statečně bojoval.
8:00 – Už je to týden. Týden, co jsem nebyl na velký. Bolí mě břicho, bolí mě hlava a nemůžu nic. Jsem rád, že jsem rád. Pokaždý, když jdu na záchod, čeká tam na mě jenom jedno velké zklamání. Dneska to ale zlomím. Narval jsem se projímadlem, takže to by bylo, aby nebylo. Jdu na to. Usedám na záchod. Dneska to půjde. Cítím to.
8:05 – Pořád nic. Sedím tu, tlačím jak o život bez výsledku. Zkusím víc zatlačit.
8:07 – Zatlačil jsem natolik mohutně, že mi praskla žilka v oku. To je zatím všechno, co se tu událo.
8:09 – Začínám se potit. Rukama křečovitě svírám záchodové prkénko a tlačím vším, čím jde. Mám pocit, že ještě chvilku, a prorvu se okrajem mísy dovnitř záchodu.
8:12 – Chodidla mám v agónii zaťatá v pěst a nehty na rukou ryju do stěn kolem sebe. Začínám nahlas vzdychat.
8:13 – Jsem zbrocený potem. V tlačení nepolevuju. Mé hlasité vzdychání plynule přešlo do fistule a nejsem daleko od toho, abych začal jódlovat.
8:14 2 Už jódluju.
8:15 – Ze záchodu se ozvalo žbluňknutí. Vypadalo to slibně, ale bohužel to byla jen mohutná krůpěj potu, která mi stekla z krku přes záda až po mezipůlčí, přičemž cestou nabrala několik litrů kapek studeného potu z přilehlých oblastí.
8:17 - Nevím, kolik bolesti a zmaru může člověk snést. Pokoušejí se o mě mdloby a začínám mít halucinace. Z toho mohutného tlačení jsem začal krvácet z nosu.
8:19 – Pokud existuje Bůh, tak tady není. Jsem na pokraji sil. Hlavu mám odevzdaně opřenou zeď a nohy mi jen tak volně visí z mísy. Necítím je. Odumřely. V tlačení však nepolevuju. Už jsem pro to obětoval příliš, než abych to teď vzdal.
8:21 – Nejsem si jistý, jestli jsem ještě naživu. Pohybuju se někde na pokraji života a smrti. Už jsem dokonce viděl v dálce i bílé světlo, ale nešel jsem tam. Teď ne. Možná potom. Teď tu mám něco rozdělaného.
8:23 – Začal jsem ze záchodu křičet o pomoc. Vůbec nevím proč. Byl to instinkt. Pokud se člověk cítí ohrožen, jedná pudově. Vzhledem k tomu, že bydlím sám, nikdo mi stejně nepomůže. Zůstalo to všechno na mně.
8:24 – Pokusil jsem se z posledních sil o závěrečné životní zatlačení. Něco mi v břiše zapraskalo a věci se daly do pohybu. Je to velká sláva. Velký úspěch.
8:25 – Pokud bych užil porodnický termín, tak můžu tvrdit, že už lze vidět hlavičku.
8:26 – Kristova noho. Je to mnohem větší, než jsem čekal. A hlavně širší.
8:27 – Možná jsem vyhrál bitvu, ale válku zřejmě prohraju. To není v lidských silách dostat to ze mě. Vždyť se to tam nemůže vůbec vejít. Potřeboval bych nastřihnout.
8:30 – Byl jsem dvakrát u porodu. Viděl jsem tu spoušť. Viděl jsem, jak se hlava velikosti pomela dere otvorem velikosti limetky. Viděl jsem rodičku v bolestech nadávat a omdlévat. To všechno není nic proti tomu, co se tu právě odehrává.
8:33 – Mám hlavu zarytou do klína a v poloze plodu se držím zespod za stehna. Kontrakce se ozývají pravidelně každou půl minutu a já už nevím, jestli mám dostatek sil všechno ven dovytlačit.
8:40 – Je po všem. Ležím na zemi vedle mísy a pláču štěstím i vyčerpáním. Dokázal jsem to. Jsem na sebe hrdý. Bylo to strašný. Až si příště dám zase na nový rok předsevzetí, že zhubnu díky revoluční květákové dietě, tak to se radši zabiju.
A TADY se můžete podívat na deníček začínajícího chovatele hadů.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
