Co vlastně hrajete? A nahrávku máte?
Splnit si svůj dětský sen a založit si kapelu chce nejen talent, odhodlání, ale hlavně nervy ze železa.
Tohle je 10 důvodů.
1. Zkušebna
Ať už si člověk o své muzice myslí cokoli, pro nezúčastněné posluchače je to peklo. Bez zkušebny izolované od lidí to nejde. Někdy to chvíli trvá, ale každý, kdo chce opravdu hrát, zkušebnu vždycky nakonec sežene. Poradí kamarádi, inzeráty, Facebook…
2. Peníze
I když se na rozpočet nadává, kam se podíváte, peníze jsou zhruba tak to poslední, co kapelám chybí. Spousta studentů bez stálého příjmu bude nejspíš nesouhlasit, protože pro ně není zas tak snadné sehnat finance na nástroje, na aparáty a nějaký vrak, se kterým pak budou všechny krámy vozit po koncertech, ale i bez peněz se dá udělat spousta muziky. Co na začátku chybí, je hudební know-how.
3. Know-how
Jsou to zkušenosti, které přicházejí s časem a hlavně s působením na scéně. Někdo všechno vycítí intuitivně, někdo se to musí učit. Ale určitě to nepřijde hned a jen tak samo od sebe. Začíná to skládáním a končí show na koncertě. Na jednu stranu je dobrý dělat písničky čistě podle sebe a vlastní nálady, ale na druhou existují určité postupy, které každé písničce pomůžou a naopak takové, které jí uškodí. S tím normálně pomáhá producent, ale k těm mají mladé kapely daleko. Další věc je, jak vystupovat na pódiu, co si vzít na sebe, jak poskládat playlist. Člověka, který nikdy nehrál, to nejspíš nenapadne, ale jeden z problémů je třeba i to, co dělat na koncertě mezi jednotlivými písničkami.
4. Divácká základna
Ze začátku se jdou podívat všichni známí a kamarádi. Jsou zvědaví, co že ten „Franta“ umí. Po dvou třech koncertech odpadnou, protože je to pořád stejný a nastane problém, jak dostat do klubu lidi. Je hezký pustit se do masivní kampaně na sociálních sítích nebo v médiích, ale i když se vám podaří dotlačit do klubu několik desítek fanoušků a váš výkon bude úměrný začátečníkům, lidi budou otrávený a řeknou si - pozvánku na akci mají jako Queens Of The Stone Age, a přitom hrajou jak břídilové. Jenže k tomu, abyste se dostali na vyšší úroveň, musíte hrát, hrát a hrát. A abyste mohli hrát, potřebujete mít diváky. Je to jako začarovaný kruh. Dá se z něj vyskočit tím, že děláte předkapelu někomu, na koho už lidi chodí. Když to úplně nepoděláte, kapela si vás třeba vezme i jindy, a pokud se budete lidem líbit, třeba na vás přijdou příště zas.
5. Sebevědomí
Zkušený frontman si s diváky dokáže pohrát. Vodí si je, kam chce. Ale to souvisí se sebevědomím celé kapely. Můžete být sebevědomí, ale když vám to ještě úplně nehraje, bude to spíš působit nafoukaně a trapně. Takže raději pokoru. A s tou zas velkou show neuděláte.
6. Nahrávky
Vy máte nahrávku? A můžu ji slyšet? Jakmile se někde zmíníte, že máte kapelu nebo chcete někde hrát, všichni po vás budou chtít poslat odkaz na nějakou skladbu. Máte to na Bandzone, Soundcloud nebo aspoň na YouTube? To je základ. Nemít nahrávku, je jako nemít profilovou fotku na Facebooku. Jenže zatímco profilovku zmáčknete na mobilu, nahrávka ze zkušebny na iPhone vám spíš uškodí, než pomůže. Takže se musí do nějakého studia a tam opět stojíte v bodě nula.
7. Nahrávání
Nahrávání je neskutečná věda. Postup nahrávání a tomu odpovídající výsledek se může lišit asi jako video nahrané na mobil anebo hollywoodský film. Od toho se odvíjejí náklady. Standard je několik tisíc korun za jednu skladbu. Nejde jenom o nahrání, ale míchání, mastering… Ale kupodivu se vždycky najdou nějací kámoši s nějakým studiem, ve kterém se dá něco nahrát. Do Velké sedmy na Radiu 1 to třeba nebude, ale na pouštění kámošům už jo.
8. Kluby
Je dobrý, že i pro více méně no name kapely, jako je ta naše, existuje v Praze i jiných městech docela dost klubů, které vás rády vezmou. Samozřejmě jsou to hlavně malé kluby, kde už i padesát příchozích udělá nějaké obecenstvo. Kluby si obvykle řeknou peníze za pronájem a zvukaře. Někdy je to tisícovka, ale může to být i víc. Nájemné se pokryje ze vstupného, ale co když nikdo nepřijde? (viz bod č. 4). V menších městech nebo na vesnicích se kapely potýkají s otázkou, jak nasadit vstupné. Divili byste se, pro kolik lidí není problém koupit si cigára za devadesát korun, ale na koncert z hospody do sálu hned vedle nepřijdou, protože vstup stojí pade. Jako vážně.
9. Tréma
Vždycky nějaká je. Někdo radí dát si jedno dvě piva. Jenže člověka to taky někdy spíš rozhodí, než aby mu to pomohlo. Taky se může stát, že člověk uprostřed písničky zapomene, kde vlastně je, co má následovat nebo na jaké je zrovna planetě.
10. Chyby při hraní
Když jdete z pódia, máte často pocit, že by bylo nejlepší hraní jednou provždy zabalit. Skutečnost je naštěstí o dost milosrdnější. Pokud neuděláte úplný zásek, diváci nic nepoznají. Na rozdíl od vás nemají každou písničku naposlouchanou stokrát ze zkušebny. Nevědí, že někde měla být pauza anebo že v refrénu měla hrát basa něco jiného. Blbý je, že začínající kapely se na hraní hrozně soustředí, což souvisí s tím, že to vlastně ještě moc neumí. Celé to pak působí křečovitě a neuvolněně. Častou chybou začátečníků je, že když někdo z kapely něco pokazí, ostatní se na něj okamžitě podívají. V lepším případě káravě. Pak si i diváci, kteří vědí houby, najednou řeknou - aha, chyba! Nejlepší je mít všechno trochu na salámu, nic neřešit a prostě hrát.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
