Válka na Ukrajině je v současnosti tématem číslo 1. To je bez diskuze. Kromě záběrů zničených měst vidíme fotky lidí, kteří jsou nuceni opustit své byty, domy, prostě domovy. Důvod je jednoznačný – strach, strach o holý život svůj a svých blízkých. Podstupují tedy cestu dlouhou často stovky a stovky kilometrů a také dnů. Okolní svět ale ukázal i svou lidštější tvář, a to v podobě pomoci. A ta má mnoho podob a forem. Jednou z nich může být i podaná ruka při zajištění základní zdravotní péče. Právě tuhle cestu zvolil chirurg Nazar Stoyka, který je v Česku již sedm let, a který se nyní kromě své práce na chirurgii nemocnice v Mostě stará o své „spolubratry a spolusestry“ prchající z Ukrajiny.
Asi budeme horko těžko hledat někoho, kdo na ukrajinský válečný konflikt nemá názor. A že je těch názorů a také rad mnoho – někdy i těch nevyžádaných, bohužel. Občas se nemůžu ubránit pocitu, že jsme se z odborníků na covid stali kapacitami na válku, ale to sem teď nepatří. O to víc uznávám a respektuji názory těch, kteří ví, o čem mluví, protože jsou zkrátka „jedni z nich“. Proto jsem uvítala možnost vyprávět si s mladým lékařem, který je doma na operačním sále, ale nyní se po službě vydává jako dobrovolník do tzv. UA Pointu. V něm zastává roli nejen lékaře, ale také jakéhosi rádce. Právě rada je dost často to, co uprchlíci potřebují. Spolu s ním se takto pomáhat rozhodli i jeho další ukrajinští kolegové z mostecké nemocnice, a to napříč obory. Berou to jako pomoc, jako něco, o čem nebylo potřeba dlouho se rozhodovat.
Z války do války
Tenhle mladý chirurg je vůbec zvyklý pomáhat a nastoupit, kde je třeba, a je celkem akční. V době, kterou jsme si zvykli označovat jako "dobu covidovou" vyměnil operační sály za péči o ty, kteří covidem-19 onemocněli v té ne zrovna lehké formě. „Byla to pro mne obrovská zkušenost. Na těchto odděleních, kterým jsme říkali covidaria, se vyskytovali pacienti opravdu se všemi možnými problémy, které toto onemocnění přináší. Já jsem chirurg a s úmrtím se nepotkávám tak často, lidi opravdu většinou vrátíme do života. Tady to ale bylo něco jiného. Zdravotní stav pacientů rychle progradoval, nedalo se pro ně kolikrát již nic dělat. I tohle byla svým způsobem válka.“ Strach ale doktor Stoyka necítil, v souvislosti s covidem mluví o respektu. Respektu k novému onemocnění. Zdůrazňuje, že se nejednalo pouze o pacienty, kteří by byli staří a nemocní. „Staral jsem se celkem běžně o čtyřicátníky,“ vzpomíná s tím, že ještě v únoru byl celý špitál prostě covidový. „Ale i zde leželi popírači, byť sami covidem nakažení a vůbec ne v lehkém stavu,“ dodává. Sám ale ví, že s těmito lidmi nehne.
Když se zdálo, že je to nejšílenější období boje s novým virem snad konečně za námi, že situaci má medicína zase pod kontrolou a svět se zase začne vracet do normálu, přišlo další rozčarování.
Byl to šok. Rodina na Ukrajině ale zůstává
Že Rusko rozpoutá na Ukrajině válečný konflikt, že napadne suverénní stát, to asi čekal málokdo. Pořád převládala víra v diplomatické vyřešení situace, která v této části Evropy byla napjatá už dlouhou dobu a jen eskalovala. „Na začátku to byl šok, asi jako u každého. Nikdo nečekal, že se tohle stane. Potom se dostavila jakási deprese, a až po chvíli jsem stejně jako ostatní začal zjišťovat, jak bych mohl pomoct,“ vzpomíná sympatický, pomalu dvoumetrový doktor Stoyka plynulou češtinou a tichým, klidným hlasem, ve kterém ale člověk nemůže neslyšet to, jak moc se ho situace dotýká. On sám je ze západní části Ukrajiny, ze Zakarpatské oblasti, kde nadále žije jeho matka a bratr. Příbuzné má například i v Charkově. S rodinou je v kontaktu, odejít nechtěli. Maminka je ředitelkou školy a práce má až nad hlavu. Žáci se musí učit i na Ukrajině, distančně, prezenčně, prostě jak okolnosti dovolí. Navíc lidé migrují i v rámci samotné Ukrajiny, která je značně rozlehlá, a tak někdo hledá útočiště v jiné, bezpečnější části země. A tou západ země stále zatím je. Paní ředitelka proto pomáhá organizovat pomoc pro běžence právě v místě svého bydliště.
I on ale přiznává, že v první moment přemýšlel o návratu do své domoviny. „Mám těhotnou manželku, tak jsem nápad zavrhl. Samozřejmě, kdyby ale přišel povolávací rozkaz, tak narukuji.“ Usoudil však, že pomáhat může i tak. „Nejdříve jsem sháněl známé, přes které by se dalo na Ukrajinu poslat něco přímo. To na počátku trochu organizačně vázlo. Takže jsem pak využil oficiální účty, které byly zřízené ze strany vlády, velvyslanectví nebo různých charit. Obrátil jsem se i na ředitele naší nemocnice, jestli bychom mohli získat nějakou místnost, která by sloužila jako sběrné místo toho základního potřebného. Nemocnice nám vyšla vstříc, na ubytovně jsme získali malý prostor, kam jsme sváželi věci, které šly pak do Charkova, Záporoží…,“ přibližuje první pomocné kroky a dodává, že pomoc přetrvává. I on vnímá změnu v chování Čechů. „Víc se zajímají, ptají se, jak můžou pomoct. Překvapilo mne to. A nejedná se o pomoc jednorázovou, dotazy se opakují, to je moc hezké“ přibližuje jednu z variant podpory s tím, že i když se na kolegy třeba přímo obrátí, nikdo ho neodmítne. Naopak. Když už se setká s negativní reakcí okolí, tak se jedná o jedince, které tak hezky vlídně označujeme za sociálně nepřizpůsobivé. Tedy ty, kteří nepřispěli nikdy a na nic a jsou spíše zvyklí systém vysávat, aniž by do něj něco přispěli. Tak to prostě je, bohužel.
Doktor tlumočníkem
Jedna z forem, jak uprchlíkům pomoci, je zřízení zdravotnických ambulancí, takzvaných UA pointů. „Jsme teprve na začátku, ale lidí, kteří pomoc potřebují, je i tady u nás na Mostecku dost. A já si myslím, že přínos to jednoznačně je. S cizinci se u nás v nemocnici jako s pacienty běžně setkáváme, a to i s Ukrajinci, kteří zde již pracují. Ti ale umí česky, domluvíme se s nimi. To ale nemůžeme říct o těch, co nyní přichází. Proto je výhoda, že u nás na této ambulanci budeme my, rodilí mluvčí. Provedeme základní vyšetření, poradíme jim, nasměrujeme je dál. Je to taková triážní ambulance, podle mne.“
Provoz ambulance zajišťují lékaři z Ukrajiny, kteří v mostecké nemocnici pracují, odpadá tedy jazyková bariéra. Jedná se o dobrovolnickou aktivitu, nad rámec jejich pracovních úvazků. Iniciativu převzala ukrajinská lékařka z tamějšího ARO Olga Bialas, která své kolegy z nemocnice rychle obeslala s informací o chystané ambulanci. „Trvalo to 10, 15 minut od doby, kdy kolegyně napsala do chatu tento nápad a kolegové se nabídli, že do toho s námi jdou. Asi každý se chtěl a chce nějak zapojit, týká se to přímo nás, Ukrajinců. Problém s tím vážně nebyl, ambulance na další dny máme rozepsané,“ chválí kolegy doktor Stoyka.
Tak si všichni přejme, aby tyto UA pointy nebyly brzy potřeba a zeměkoule se začala točit zase tím správným směrem.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
