Jestli jste vyrůstali v devadesátých letech, pravděpodobně si vzpomenete hlavně na záplavu různého zboží s želvama – osušky, ohýbací figurky, neohýbací figurky, komiks přeložený do češtiny, samolepky, speciální plastové krunýře, ale hlavně kultovní televizní seriál:

  Mluvící mozek Krang, věčně selhávající Trhač, jeho dementní pochopové Rocksteady a Bebop nebo krásná April O´Neilová. A samozřejmě čtveřice želváků – Leonardo, Donatello, Michelangelo a Rafael, spolu s mistrem Třískou. Kdo by to neznal? Dokonce existovala i poměrně úspěšná hraná verze, která se proměnila v méně úspěšnou trilogii (další díly už neměly takový úspěch, protože z nich děcka prostě vyrostla a začala se zajímat o jiné kulturní ikony):   Animovaná a hraná verze však měly jedno společné. Byly poměrně neškodné, plné dětinských hlášek a zjednodušeného násilí. Jinými slovy byly na míle daleko od původní komiksové verze, kterou v osmdesátých letech vymysleli Kevin Eastman a Peter Laird. Všechno začalo, když jeden z nich z legrace nakreslil želvu stojící na zadních, s nunčakami v tlapě a ninjovskou škraboškou. Eastman na Lairdovu kresbičku navázal hned čtveřicí želv, přičemž každá měla jiné ninjovské zbraně. Ninja filmy a propriety tenkrát hodně letěly (Americký ninja vznikl jen o dva roky později, v roce 1985). Tahle kresbička se mimochodem předloni prodala v aukci za sedmdesát tisíc dolarů: Na nápad s radioaktivním mutagenem, který želvy a krysu promění v mutanty lidské velikosti, přišli Eastman a Laird na základě čtení Daredevila. Ten taky přišel o zrak díky radioaktivní látce, která mu výměnou propůjčila superschopnosti. První komiks vznikl v obýváku jednoho z autorů. Oba schrastili pár stovek dolarů, za něž vytiskli 3000 kopií prvního příběhu a z půjčených peněz od příbuzných si zaplatili inzerát v Comic Buyer´s Guide. Během několika týdnů prodali všechny kopie i dotisk v dvojnásobném počtu. Čistý zisk činil jen 200 dolarů, ale zákazníci chtěli víc. Želvy měly fenomenální úspěch a Eastman a Laird se nechali semlít marketingovým strojem. Zatímco první čísla představovali drsné bojovníky, co dělali z protivníků sekanou a pro ostřejší slůvko nešli daleko, jakmile se z Želv stala komerční značka, nahradily se nadávky hláškami typu „kowabunga!", Michelangelo se stal rozverným teenagerem a vůbec se přistoupilo k mnoha způsobům, jak Želvy polidštit. Nedávný animák, pojmenovaný prostě TMNT (Teenage Mutant Ninja Turtles), zobrazuje Želvy někde na půli cesty mezi infantilitou a původním záměrem autorů:   Eastman a Laird dnes přiznávají, že k mnoha rozhodnutím byli dotlačeni. Rocksteady a Bebop se v seriálu vůbec neměli objevit, Trhač měl být nelítostný záporák a celá ta posedlost hlavních hrdinů pizzou byla prý zbytečným populismem. Eastman a Laird každopádně dál pokračovali v komiksové sérii, která byla o poznání temnější, než všechno, co znáte z televizního nebo filmového světa. Zatímco animáky byly čím dál tím infantilnější, komiksové Želvy se v devadesátých letech vrátily k černobílé kresbě a podstatně drsnější image. Leonardo přišel o ruku, z Donatella se stal kyborg, Rafael skončil s pořezanou tváří a dokonce chvíli předstíral, že je Trhač, aby se infiltroval do podsvětí. Tahle série tak zahýbala fanoušky, že není považována za oficiální a nikdy na ni nebylo navázáno. Laird pokračoval ve vydávání komiksů i po roce 2000, kdy mu Eastman prodal autorský podíl. V roce 2009 pak i on prodal práva Viacomu (otec Paramountu a řady dalších mediálních podniků). Komiksy skončily a začalo se pracovat na dalším hraném celovečeráku, tentokrát v produkci Michaela Baye.   Po zhlédnutí první upoutávky lidé nadávali, ale jak dobře vlastně svoje hrdiny znají? Z nedělních raníčků a cetek z tržnice? Jak povrchní...