Příběh fanatického katolíka, který vyměnil svou víru v Krista za víru v beztřídní společnost. Jeho oddanost revoluci spolu s workoholismem jej nakonec katapultovala do čela bolševické strany – stal se příslovečným „mečem strany“ a zakladatelem obávané Čeky.
Felix Edmundovič Dzeržinskij se narodil 11. 9. 1877 v Dzeržinovo v Minsku (ležícím v Ruskem anektované Polsko-litevské unii). Ačkoliv byl později znám jako kat buržoazie, on sám se narodil do polské šlechtické rodiny. Měl pět sourozenců, rodina byla silně katolicky založená. Své jméno znamenající štěstí dostal Felix proto, že byl předčasně narozen. Rodina byla silně nacionalistická a jakožto Poláci se její členové necítili být poddaní carovi. Možná právě zde se objevily zárodky Dzeržinského celoživotní touhy po vzpouře.
Zbožný Felix
Mladý Felix byl jazykově velmi nadaný, hovořil polsky, latinsky a uměl i jidiš. V roce 1887 začal studovat gymnázium. Také zde se projevuje jeho rebelská povaha – první ročník musel opakovat, byl totiž drzý na učitele, a ruština mu také v té době moc nešla (spíš se ji nechtěl učit, byl to jazyk nepřítele). Ve škole jej však zajímal jen jeden předmět – náboženství. Chtěl vstoupit do římskokatolického semináře. V šestém ročníku ovšem obrátil a začal všechny přesvědčovat, že Bůh neexistuje. Jeden ze spolužáků mu dal přečíst dílo Karla Marxe...
Z faráře revolucionář
Dzeržinskij je krátce před maturitou vyhozen z gymnázia pro své revoluční aktivity. Nutno dodat, že podobný příběh můžeme vidět i u Stalina – ten však chtěl být pravoslavným knězem. Ihned se přidává k Polsko-litevské sociálně demokratické straně, kde tíhne k radikálnímu křídlu (budoucí bolševici). Tiskne agitační letáky, což se mu také stane osudným – je zatčen carskou policií a odsouzen na 3 roky do vyhnanství do města Nolinsk. Zde ovšem urazí příslušníka carské policie a je poslán o 500 kilometrů dál, blízko k Sibiři. Odtud utíká a pokračuje v revoluční činnosti a je odsouzen přímo na Sibiři, kde onemocní tuberkulózou. Znovu utíká, tentokrát do Varšavy, kde se setkává s Leninem (1870–1924) a svou budoucí ženou, také komunistkou.
Čeka čeká!
Z posledního vězení je Felix osvobozen bolševiky. Vychází z něj jako vítěz a stává se blízkým Leninovým spolupracovníkem. Během revoluce se Rusko dostává do chaosu, který se projevuje drancováním, po městěch se prohánějí rabující bandy, přidávají se i pogromy (v Petrohradu jich za den bylo 95). Lenin tedy nechává zřídit Čeku – Všeruskou mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Ta zprvu čítá pouze 30 mužů a nemá právo popravovat – podle Lenina je trest smrti buržoazní přežitek, brzy však obrátí..
Rudý teror
Ruské dějiny prostupuje násilí jako metoda ovládnutí masy, car měl brutální tajnou policii Ochranu, bolševici Čeku. Metody těchto dvou organizací byly v mnohém stejné. Válka s Německem pokračuje a 1. ledna 1918 je spáchán atentát na Lenina. Tato událost vyvolá odezvu později známou jako rudý teror. Hlavní město se přesouvá do Moskvy a na popud Dzeržinského je znovu zaveden trest smrti:
„Trest smrti je pro Čeku nesmírně důležitý, dokonce i v případě, že meč dopadne na hlavu nevinných..“
Od února do července 1918 nechává Čeka zastřelit 50 lidí. Mučení však není dovoleno a Dzeržinskij jej přísně trestá, někdy i smrtí. On sám pracuje od 9 hodin do 4 hodin do rána, spí denně pouze 5 hodin. V roce 1918 se Čeka rozrůstá v masovou organizaci čítající 30 000 členů. Popravuje se ve sklepích, oběti se nemají s kým rozloučit, často proto obejmou alespoň své katy. Přesné počty popravených nejsou známy, historici odhadují, že jich bylo přes 100 000.
Jiná tvář „Železného Felixe“
Dzeržinskij je často vykreslován jako zrůda, ovšem on sám brojil proti mučení a nesmyslnému zabíjení – po potlačení Kronštadtského povstání, kdy bylo zabito mnoho rolníků, chce z čela Čeky odejít, také nesouhlasí s porušováním zákonů, kterých se dopouští (právě zmíněné mučení). Není mu to dovoleno a zůstává dál v čele této hrůzné organizace. Možná, aby ulevil svědomí, pouští se do záchrany bezprizorních sirotků, kteří obývají ulice všech měst Ruska – zakládá Komisi pro zlepšení života dětí, každý čekista posílá 10 % svého platu dětem. Povedlo se mu zřídit 280 dětských domovů a 880 dětských hřišť. Dzeržinského smrt je příznačná pro celý jeho život – zemřel na infarkt, který dostal uprostřed projevu, když mu chtěli pomoci z pódia. Říkal: „Já sám, já sám..“ To byla poslední slova Felixe Dzeržinského, zemřel 20. července 1926.
Felix Dzeržinskij se stal ideálem čekisty – nekouřil, nepil, když nepracoval, tak byl spořádaný manžel, ačkoliv jeho skutečnou jedinou manželkou byla revoluce. Dodnes se v ruské tajné službě FSB slaví jeho narozeniny. Zůstal nám po něm klub Dynamo, který založil, a po němž se jmenuje řada klubů ve východním bloku (např. HC Dynamo Pardubice).
ZDROJE:
Dějiny ruské revoluce, Richard Pipes, 2017
Studenti, láska, Čeka a smrt (Deníky 1916 –1920), Galina Nikolajevna Ďurjagina, 2012
Dzeržinskij – Láska a revoluce, Sylwia Frolow, 2015
https://en.wikipedia.org/wiki/Felix_Dzerzhinsky
https://en.wikipedia.org/wiki/Red_Terror
Čekista (film, 1992 – varuji, pouze pro otrlého diváka!)
Podobné články
Martin Miko
Jan Fiedler
Doporučujeme
