Muži milují ženy, které umějí číst v mapách (nebo se tak alespoň tváří)!
Když jsem v osmnácti testovala ojetého wartburga, kterého jsem coby čerstvá držitelka řidičáku dostala od táty k narozeninám (pozn. redakce: cesta do světa dospělých však netrvala dlouho, protože zhruba po dvou týdnech užívání tohoto plechového průvodce odvezli do šrotu), myslela jsem si, že nejkrásnější krajina Čech se rozprostírá od Budějovic k Lipnu.
Téměř o deset let později jsem se stala hlasitým svědkem skutečnosti, že na sever od Prahy také žijí lidé a nemají se tam vůbec špatně.
Jelikož meteorologové ohlásili slunečný víkend, šéfredaktor vyhlásil terénní cvičení a já jsem prohlásila, že umím používat GPS v mobilu, vydala jsem se poznávat krásy českých luhů a hájů daleko na sever...
1. Melodrama v Doksanech
img_5573.jpg
Vchod do kláštera je v průběhu natáčení ‚maskován‘ balíky slámy. Chytré. (Foto: Jenda Smékal)
Poté, co jsem se vymotala z Prahy (a že mi to dalo zabrat), najela jsem na D8 a nechala se unášet pocitem absolutního štěstí s Prahou za zády a rozprostírajícím se Českým středohořím vůkol.
První zastávku si dělám v Doksanech, u jednoho z nejstarších klášterů u nás, který byl založen už roku 1144 a za jehož zdmi byla vychovávána i česká princezna Anežka Přemyslovna. Vlastníkem kláštera je stát a strahovští premonstráti. Jeho současný stav je bohužel výsledkem 40 letého komunistického ničení a plundrování památek v této zemi aneb důkazem, jak se soudruzi kdysi ‚starali‘ o své kulturní dědictví. Kromě kostela Narození Panny Marie a románské krypty, které jsou zpřístupněny turistům, je většina jeho částí v katastrofálním stavu. Je dobře, že se do kláštera vrátil řeholní život v podobě premonstrátských sester. A jelikož jsem holka zvídavá a odvážná, proklouzla jsem do otevřeného objektu a zahlédla část obří filmové produkce, která uvnitř natáčí britský seriál Tři Mušketýři. Kýčovité kulisy uprostřed historického objektu ve mně vyvolaly další řadu otazníků bez odpovědí.
2. Láska v Litoměřicích
img_5607.jpg
Z nádvoří Katedrály svatého Štěpána projdete bránou až k Máchově světničce. Ideální místo na druhé rande! (Foto: Veronika Kratochvílová)
Udělala jsem si přemýšlivou zastávku v Terezíně. Terezín je krásné klasicistní pevnostní město se zachovaným půdorysem a naprosto čistou architekturou. Bohužel většina z nás si jej spojuje jen s jeho krátkou a smutnou epizodou, kdy za 2. světové války sloužil jako koncentrační tábor.
Pak jsem se vydala vstříc městu, jehož genius loci mi jako hrdé rodačce z Českých Budějovic až podezřele učaroval. Těžko říct, jestli je to tím, že Litoměřice také leží na soutoku dvou řek, nebo že ulice dláždí stejné kočičí hlavy jako moje rodné město, každopádně zastávka se z „dáme si tu kafe“ protáhla na víc než 5 hodin. Po celou procházku od renesanční radnice, fascinujícího domu Kalich s úžasnou vyhlídkovou terasou na střeše přes úchvatnou Katedrálu svatého Štěpána až po Máchovu světničku jsem nezavřela oči ani pusu. V tomhle městě by chtěl žít každý (kromě Pražáků, já vím...).
A jen tak mimochodem, přečtěte si Máchův Intimní deník a vžijte se do naturalisticky popisovaných sexuálních scén, protože Mácha to se svou snoubenkou nedělal jen v posteli, ale „pical“ ji všude po městě.
3. Překvapení na Oltáříku
10 kilometrů jihozápadně od Lovosic se nad vsí Děkovka vypíná zřícenina Hrádku neboli Oltáříku. Jde o zbytky obranného husitského hradu, který ve 40. letech 15. století nechal postavit hejtman Jakoubek z Vřesovic. Kromě toho, že za výšlap nahoru budete odměněni úchvatným výhledem do okolí, dá se tu přespat pod širákem a rozdělat oheň, aniž byste riskovali podpálení okolních lesů. Pro romantické duše se sklonem ke kotlíkářství nebo pro přízemní cestovatele, kteří už si po 20. hodině prostě nutně potřebují dát frťana, je tohle místo podstatným záchytným bodem.
Kromě toho, že mě tu dost razantně potrápila alergie na kvetoucí černý bez a zhruba kolem 4 hodiny ranní jsem chytila amok, že mě chtějí napadnout divoké lesní včely, došla jsem k závěru, že pořád ještě nevím, jestli mám radši východy, nebo západy slunce.
Na Oltáříku ale příliš nepijte, jinak dopadnete jako kdysi kolega Ivánek Brezina, který se tu jedné vlahé letní noci chtěl jít pod vlivem vymočit, ale spletl si vrcholky stromů s pažitem posekané trávy a propadl dolů... bezvědomí, zlámaná žebra, pomočení, sanita, nemocnice... a velký posměch jeho kolegů Vondráčka s Maršálem. „Když se někdo neumí vychcat, ať si raději koupí plenky.“
4. Inspirace v Třebívlicích
ulrika.jpg
Tady leží ona, nedosažitelná múza, které Goethe věnoval nejen své staré srdce, ale také Mariánskolázeňské elegie. (Foto: Veronika Kratochvílová)
Ulrika von Levetzow, múza, která ve svých 17 letech dokázala zamotat hlavu sedmdesátiletému Goethemu až do té míry, že poté, co jej odmítla, už nikdy nepáchl do Čech, žila a zemřela v téhle vesnici poblíž Třebenic a Lovosic. Malebná obec, které dominuje klasicistní zámek, barokní kostel sv. Václava a socha svatého Aloise, láká i na dobré víno. V místním Zámeckém vinařství si ve všední den můžete zakoupit lahvinku místního, až překvapivě dobrého vína. My měli tentokrát smůlu, protože byla sobota, ale dozvěděli jsme se, že otevření prodejny je už na spadnutí a bude stát za návštěvu! Na podzim se tu dokonce otevře velká restaurace specializovaná na jídlo připravené pouze z regionálních surovin. Tak hurá.
snimek_obrazovky_2015-06-15_v_16.47.22.png
Viniční stezky z ptačí perspetivy... Tohle že jsou ty děsivé severní Čechy?! (Foto: www.twine.cz)
5. Překvapení ve Vlastislavi
hrad_skalka.jpg
Místní krajina je nádherně vyprahlá a čedičové skály fungují jako akumulační kamna. Tady vám bude teplo, i když jste na holky. (Foto: archiv)
Severozápadně od Třebenic na potoce Modla se rozprostírá vesnička, ze které je vidět snad na všechny zříceniny v okolí. Věž hrádku Skalka, která je těsně přilepená na stejnojmenný zámek, připomíná zašlou slávu hradů ze 14. století (píšu někdy v klišé, viďte?). Za 20 korun se můžete rozhlédnout z ochozu hradeb a projít si stálou včelařskou expozici uvnitř zámku. Mě osobně nejvíc zaujalo dobové brnění a medomet.
Vůbec si nedovedu představit, jaké by to asi bylo dělat to v brnění. Ale proč bych vlastně měla stáčet med v brnění?
Nemůžu za to, ale existuje něco, čemu se říká slovní červ. Kdykoliv vidím nebo slyším slovo med, vzpomenu si na dementní říkanku Ivana Breziny. Cituji: „Máš ho malýho, nezoufej, strč ho do úlu a zabouchej!“
Pokud pod zámkem parkují auta s rakouskou poznávací značkou, tak je to kvůli tomu, že se tu narodil Christoph Maria Michael Hugo Damian Peter Adalbert kardinál Schönborn arcibiskup vídeňský a při minulé volbě papeže byl jedním z hlavních kandidátů. Takže příště, až se bude volit nový papež, tak víte, komu fandit. Vyhnanému Němci z Vlastislavi.
Pokračování napíšu, až se mi bude chtít, protože zážitků mám pořád na rozdávání. Nutno dodat, že redakce mi na tuhle investigativní akci zapůjčila auťák Seat Leon TGI, jehož recenzi si můžete přečíst tady. (Samozřejmě, že jsem ji nepsala já, ale kolega Vašek Rybář):
Seat Leon TGI: Na plný plyn
kara.jpg
Tohle auto vám hodně odpustí a také výrazně pomůže. Zvlášť když jste řidič „na baterky“. (Foto: Jenda Smékal)
A nakonec ještě hned 18 důvodů, proč raději vůbec nejezdit do zdevastovaných severrních Čech.
Podobné články
Komerční článek
Doporučujeme
Martin Miko
