Ota Pavel patří k nejoblíbenějším a nejvýznamnějším českým spisovatelům, život se s ním a jeho rodinou ale vůbec nemazlil. Zatímco jeho otec a bratři přežili koncentrační tábor, sám literát se dlouhé roky pral s těžkou duševní poruchou.
Dva ze tří
Kdo vychodil alespoň základní školu, ten ho zná. Ota Pavel, rozený Otto Popper, stálice povinné literatury, si místo mezi důležitými českými spisovateli zasloužil především vzpomínkovými prózami Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. V nich líčí dětství své a svých bratrů, Jiřího a Huga, které trávili u prarodičů v Buštěhradě na Křivoklátsku. Rodina se tam musela přestěhovat na začátku druhé světové války kvůli židovskému původu hlavy rodiny Popperových, obchodního cestujícího se švédskými vysavači a ledničkami Lea.
Popperovi to zkrátka neměli jednoduché. O čtyři hladové mužské krky se musela starat matka Hermína, katolička, která trpěla nejen bídou a nedostatkem financí, ale také manželovými nevěrami. Všechny tyto problémy se ale rázem staly malichernými, když rodině došlo, že ani venkov její členy před holocaustem nezachrání. V roce 1943 nastoupili do transportu Jiří a Hugo, rok po nich i Leo. Jako zázrakem všichni tři koncentrační tábor přežili. Nejmladšímu Otovi se tohle neštěstí vyhnulo jen díky tzv. papírům na nežidovství, které pro něj rodiče dokázali zařídit. Osud mu ale přichystal jinou osobní válku.
Sám sobě nepřítelem
V roce 1964 se u Pavla začala projevovat těžká nemoc, dnes známá jako bipolární afektivní porucha. Tehdy se tomu říkalo maniodepresivní psychóza. U nešťastníka, který jí trpí, se střídají stavy mánie a deprese. Současná psychiatrie se domnívá, že za rozvinutí poruchy může zčásti genetická výbava a zčásti prostředí, ve kterém jedinec vyrůstal, jinými slovy traumatické a stresové zážitky z dětství.
První agresivní záchvat Pavel coby sportovní redaktor prodělal na IX. zimních olympijských hrách v Innsbrucku. Podpálil hospodářskou usedlost v horách a následně byl hospitalizován v psychiatrickém zařízení, kde mu nemoc byla diagnostikována. Dalších devět let se za pomoci rodiny pokoušel s psychózou bojovat, v Bohnicích skončil hned šestnáctkrát. Jeho poslední cesta do známého českého blázince proběhla 31. března 1973. Ráno jej tam bratr Jiří odvezl a ještě ten den se vrátilo smutné oznámení – Ota Pavel zemřel na selhání srdce.
Štěstím v neštěstí ale bylo, že, stejně jako řadu jiných umělců, Pavlova ztrápená mysl ukrývala také velký tvůrčí talent, díky němuž po sobě zanechal řadu skvělých děl, se kterými někteří z nás vyrůstali a dodnes se k nim rádi vrací. Vedle již zmíněných kousků se do dějin české literatury zapsala také próza kombinující beletrii se sportovní reportáží o úspěchu českého fotbalového mužstva v zámoří – Dukla mezi mrakodrapy, nebo také posmrtně vydaný soubor Zlatí úhoři, který se stejně jako Smrt krásných srnců dočkal filmového zpracování režisérem Karlem Kachyňou. Prolistujte si galerii níže, ve které najdete několik zajímavostí o známém snímku s Vladimírem Menšíkem.
Film patří k vrcholům Kachyňovy televizní tvorby. Ten se Pavlovými povídkami inspiroval a vytvořil snímek o malém chlapci (Martin Mikuláš), který spolu s tatínkem (Menšík) podléhá kouzlu řeky Berounky, ale zároveň také prožívá krutou válečnou realitu. Zlatí úhoři získali v roce 1979 hlavní cenu na mezinárodním festivalu Prix Italia.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
