Jeden z nejtypičtějších symbolů Orientu se v různých zemích nazývá různě. V Turecku je to nagrilé, v Íránu qualyan, v arabských zemích šíša, v Indii hookah, v angličtině hubble-bubble... Historici se neshodnou, kdy a kde se vodnice vzala. Podle jednoho názoru ji vymyslel dvorní lékař mughalského panovníka Akbara, který ji ale podle jiného názoru jen přinesl z Persie. Další autoři se domnívají, že vznikla v Rádžastánu a Gudžáratu, případně v Egyptě, odkud se pak rozšířila na celý Blízký a Střední východ. Velký rozmach zažila vodnice za šáha Abbáse v Persii, kde prý kvůli ní lidé zanedbávali každodenní povinnosti. I dnes u ní ostatně někteří závisláci prosedí celé hodiny denně. Krásné Peršanky kouří ve městě Šíráz (foto Ivan Brezina) Vodnice se většinou pokuřuje v čajovně jako součást relaxačního klábosení se známými. Vydrží dýmat i celou hodinu. Po celou tu dobu nasloucháte uklidňujícímu bublání, bavíte se efektním vypouštěním kroužků dýmu a čichové buňky opájíte vůní tabáku, obohaceného o aroma nejrůznějšího ovoce (podle nás je nejvoňavější jablečný). Prostě královský odpočinek. Než se ale z vodnice naučíte bafat, chvíli to trvá. Jak na to? Od obsluhy čajovny dostanete jednorázový plastikový náústek. Do horní části vodnice vám číšník kleštičkami vloží rozpálené uhlíky, překryje je staniolem s dírkami a navrch nasype tabák. Když zatáhnete, horký vzduch tabák rozpálí a jeho kouř projde vodou do náústku. Voda kouř ochladí a částečně přefiltruje, takže neškrábe v krku.  

Horší než cigarety?

Sladší než turecký med (www.nagrileh.com) "Kouření vodní dýmky je obřad," píšou v knize Dva roky po Asii stopem Lucie a Pavel Novákovi. "Cigaretu stihnete vykouřit ráno cestou na autobus, ve výtahu, na ulici, při jízdě autem. U vodní dýmky však musíte posedět. Je třeba doplnit do skleněné nádoby čerstvou vodu, napěchovat do kalíšku nahoře navlhčené listy tabáku, překrýt je alobalovou čepičkou a na tu položit žhavé uhlíky. Pak je třeba dýmku správně nakouřit, protože teprve když si nad vrstvou vody nabubláte obláček bílého dýmu, je možné s kouřením začít. Jedno z nejpříjemnějších posezení jsme zažili v íránském Šírázu. Žízniví jsme zapadli do hezké čajovny, dali si čaj a ovocnou dýmku, dostali talíř cukrátek, a když jsme chtěli zaplatit, začal se majitel bránit a z jeho perského proslovu jsme rozuměli akorát, že nic nechce..." Nevěřte ale řečem o tom, že kouření vodnice je zdravější než kouření cigaret. Výzkum univerzity v Bejrútu v roce 2008 prokázal opak. Z ochuceného tabáku se uvolňuje víc škodlivých látek a dehtu, takže běžná vodnice je prý horší než dvacet cigaret. Pár vodnic během cesty po Asii vás ovšem jistě nezabije...  

Jako Velký Turek

"Slečno, můžu si bafnout?" (foto Ivan Brezina) První příležitost vyzkoušet vodnici budete mít v Istanbulu, kde se na ni snadno doptáte kolem Velkého bazaru. Asi nejhezčím místem k zabafání je ale tichá kavárna vedle starého osmanského hřbitova na hlavní ulici Divan Yolu přímo u tramvajové zastávky Cemberlitas. V Íránu pak je vodnice nezbytným inventářem takřka každé čajovny. Pozor jen, abyste nedopadli jako Mark Twain v Istanbulu v roce 1867. V knize Našinci na cestách (česky Melantrich 1953) vzpomíná: "Kostlivec ovinutý hadrem mi přinesl láhev vody, do níž byla zastrčena zapálená dýmka s ohebným troubelem v délce jednoho yardu a s mosazným náústkem. Bylo to proslulé orientální nagrilé – jak je na obrázcích kouří Velký Turek. Dal jsem si z toho jeden tah, a to mi stačilo. Spousta kouře mi vnikla do žaludku, do plic a až do nejzazších končin těla. Propukl jsem v zuřivý kašel, jako kdyby vybuchl Vesuv. Příštích pět minut se mi kouřilo z každého póru jako z dřevěného domu, který hoří zevnitř. Jakživ už nechci nagrilé ani vidět. Ten dým měl ohavnou chuť, a příchuť tisíců jazyků nevěrců, která lpěla na mosazném náústku, byla ještě mnohem ohavnější..."