Svůj těžko uvěřitelný příběh vypráví v dalším (NE)BLÁZNI třiatřicetiletý Honza Tománek. Nenechal se rozhodit vážným zdravotním postižením, stal se dvojnásobným mistrem světa v takzvaném polovičním Ironmanovi, loni poprvé zvládl extrémní triatlonovou trať v plném rozsahu, a letos by se rád zúčastnil vůbec nejslavnějšího závodu na Havaji.
„Bylo mi čerstvých patnáct,“ vzpomíná v (NE)BLÁZNI: „Čerstvě jsem chodil na gympl, zajímaly se o mě holky, svět tehdy nemohl být lepším místem k žití.“
Sledujte další díl (NE)BLÁZNI, tentokrát s mistrem světa Honzou Tománkem.
Náraz (a to doslova) přišel 29. října roku 2002.
„Ráno jsem si hezky zajezdil na kole, a odpoledne pak šel na fotbalový trénink u nás ve Staré Huti na Dobříšsku. Zrovna se měnil čas, takže jsme se s kamarádem vraceli domů až za tmy, a ve špatnou chvíli jsme se ocitli na špatném místě – jedno auto předjíždělo druhé, oba nás srazilo, kamarád byl na místě mrtvý, a já měl štěstí,“ zasměje se po osmnácti letech Honza Tománek, že vyvázl s kosmetickými vadami, ale může celkem dobře fungovat. Kosmetickými vadami myslí ochrnuté nohy: „No co,“ nepřestává žertovat, „já bych řekl, že mi vozejk docela sluší.“
Nejprve doufal, že zranění rozchodí
Několik měsíců po úrazu ještě doufal, že své zranění třeba rozchodí, ze všech sil dělal rehabilitační cvičení, jen občas ho přepadl záchvat melancholie, ale pak se cosi zlomilo a Honza se smířil s osudem: „Jednoduše jsem se naplno vrhl do sportu. Zpočátku jsem ho vnímal jako psychorelax, a pak mi došlo, že můžu závodit, a že v těch závodech můžu být dobrý.“
Nejvíc ze všeho se našel v dlouhém triatlonu zvaním Ironman, a například loni zvládl za fantastických deset hodin jeho nejtěžší verzi, která se skládá z necelých čtyř kilometrů plavání, běžeckého maratonu a sto osmdesáti kilometrů na kole.
Honza Tománek samozřejmě nemůže využívat nohy, proto má taky nezvykle silné a upracované ruce, asi jako kovář. Při cyklistice šlape rukama na takzvaném handbiku, běžeckou část musí taky zvládnout jen rukama, a to na takzvané běžecké formuli.
Komické situace s vozíčkem
„Občas nastávají nečekané, možná až komické situace,“ vypráví. „Z vody na vozík mi například musí pomáhat takzvaní handleři, ale stalo se, že na břehu chyběli, tak jsem jenom smutně koukal a čekal, až doplave první soupeř, který mě do vozíku odnese v náručí…“
Největší vyčerpání Honza nezažil na Ironmanovi, ale na slavném lyžařském Vasově běhu, který měří devadesát kilometrů, a on ho absolvoval na jakýchsi jednoduše řečeno saních, pod nimiž jsou lyže. „Odrážel jsem se hůlkama ve švédském mrazu od rána do večera, věděl jsem, že je to na hraně, že už mi třeba může prasknout rameno, padal jsem a zase se škrábal nahoru, byl jsem na dně. Ale v cíli to pak byla euforie, které se nevyrovná vůbec nic, navzdory následujícím dvěma dnům prožitým v bolestech.“
Díky čemu se Honza Tománek vyrovnal se svým handicapem? Proč musel rezignovat na paralympiádu v Tokiu, a jak se chce dostat na Havaj?
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
