Vlastina Svátková: Závislý vztah je těžká lekce, která nás naučí vážit si sebe samých a říct "ne" – G.cz
Vyhledávání

Vlastina Svátková: Závislý vztah je těžká lekce, která nás naučí vážit si sebe samých a říct "ne"

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Herečka Vlastina Svátková působí dojmem éterické, křehké víly. Možná i proto hraje hlavní roli baletky Eli ve filmu Můj příběh, jehož hlavním tématem je domácí násilí. S problémovými vztahy má osobní zkušenost i Vlastina a poměrně otevřeně o svých životních prožitcích mluví. Nejinak je to i v našem rozhovoru. Co si z komplikovaných vztahů odnesla ona a co učí své tři syny? Jaký pro ni byl rok 2020?

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 13.12.2020, 08:46

Vánoce podle vlastních pravidel

Vlastino, jak se máte? Potkáváme se v době adventu, který každý vnímá jinak. Jste milovnicí Vánoc?

Jsem milovnicí klidných Vánoc a čím dál tím víc mám pocit, že by bylo lepší v prosinci odjet někam jinam, daleko od kolon troubících řidičů, stresu v nákupních centrech a nervózních lidí strkajících do sebe u pokladen. Já osobně v prosinci skoro nevycházím do obchodů. Vše nakupuji online a stromeček jdu pořizovat na poslední chvíli, nějaký odložený stranou, který už nikdo nechce a který by skončil v popelnici, protože není dostatečně luxusní a velkolepý. Cokoliv, co mi má přinést uspokojení a radost je založeno na vnitřním klidu. Stres si užít nedokážu. Takže Vánoce ano, ale podle vlastních pravidel bez očekávání, že všechno musí být perfektní a dokonalé.

Ať se nám to líbí nebo ne, rok 2020 nemáme plně ve své režii. Omezení se dotkla každého z nás, kultura patří mezi oblasti nejpostiženější. Jak jste se k tomu postavila vy osobně? Co vás nyní nejvíce zaměstnává?

Na začátku jsem se dostala do lehké paniky a pak přestala číst noviny, zprávy a naprosto si odvykla koukat na to, co děsivého se zase děje. Uzavřela jsem se do vlastní reality, ve které je vše v pořádku, akorát máme čas víc přemýšlet nad hodnotami a vlastním směřováním. Naštěstí nejsem jenom herečka, pokud vůbec jsem. Věnuji se věcem, které mě baví, píšu knihy, mám vlastní značku šperků. Takže když přišel první lockdown, napsala jsem knihu Najdeš mě ve tmě, která se výborně prodává a já se vůbec nemusím stresovat, že teď třeba netočím. A jsme zase u stresu. Snažím se ho eliminovat na všech úrovních, protože nechci být nemocná… Uvědomila jsem si, že nemá smysl tlačit na pilu a honit se urputně za něčím, co třeba ani nemá být moje.

Jste herečka, ale jednou z vašich profesí byla i novinařina, píšete knížky, které jsou úspěšné. Pamatujete si na moment, kdy jste si řekla, že se pustíte do knížky? Co bylo oním impulsem?

Byla jsem těhotná z prvním synem, netočila jsem, ale touha tvořit byla veliká. Psala jsem kamarádkách dlouhé vtipně e-maily, co šíleného se mi zase stalo, co prožívám a jak se cítím, jedna mi řekla, že ty fejetony mám hodit do blogu a z blogu se stal jeden z nejčtenějších a já je pak spojila do knihy. To byla úplně první kniha Modry slon, která je dnes už vyprodaná, ale vložila jsem ji do nové edice knihy Sama Sebou.

Musíme si odpustit

Dnes večer televize NOVA vysílá film Můj příběh, který je o domácím násilí, jež vyústilo v tragédii. Sama se netajíte tím, že jste prožila vztah, který byl manipulativní. Proč vlastně ženy, ale někdy i muži, v takovýchto svazcích zůstávají? Co pro vás osobně bylo nejtěžší, abyste si dokázala přiznat, že je „něco špatně?“

Je to závislost. Závislý vztah, nevyrovnaný, nezdravý. Nízký pocit vlastní sebehodnoty, touha po lásce, kterou nemáme v sobě, ale očekáváme ji od okolí k nám přitáhne „učitele“ v podobě partnera, který je manipulativní, narcistický nebo má minimální emoční inteligenci.

Je to těžká, ale velmi důležitá lekce, která nás naučí vážit si sebe samých, naučí nás udržet si vlastní hranice a říct NE, nebo odejít. Pokud tuto lekci pochopíme a nedovolíme strachu zůstat až do momentu, kdy se stane to nejhorší. Nejtežší je asi podívat se do sebe a vidět se v té temnotě. A přesto všechno se nezačít trestat, zlobit na sebe, nenávidět, ale odpustit si to a přijmout to. Už jen tím, že svoji temnotu, zranění a strachy zvědomím, začínám je léčit.

Myslíte si, že obě strany mají v takovýchto případech sklony k recidivě? Myslím tím nejen tyrana, ale i oběti.

Ano, mají, protože než přestaneme vinit okolí a začneme pracovat sami na sobě, chvíli to trvá. Je to proces, který se nestane zázračně ze dne na den. Je to vlastně celoživotní cesta k celistvosti a uzdravení duše.

Hraje velkou roli i prostředí a okolí, ve kterém oběť žije, pohybuje se? Měla jste vy oporu ve svých blízkých?

Samozřejmě. Vše začíná v dětství, na druhou stranu je citové nepohodlí a vytvoření citového zranění v dětství pro nás život důležité. Paradoxně. Jako lidé se potřebujeme neustále vyvíjet a pokud by náš život byl bez jediné újmy a naši rodiče nás celé dětství úspěšně ochraňovali před každým zraněním, v dospělosti jsme pak nepoužitelný, protože život je plný překážek a bolesti a my se musíme naučit na strasti života reagovat a nezesypat se nebo neutéct při každém větším problému.

Jak lze těmto lidem pomoc? Existuje podle vás opravdu účinná cesta ven z toho začarovaného kruhu?

Chodit na terapie, vzdělávat se, pracovat na svém vnitřním klidu a duševním zdraví. Mít sebe na prvním místě. Když uzdravím sebe, můžu vyvářet zdravé partnerské vztahy a být dobrý rodičem. Což se ne vždy zvládne načasovat a stihnout. Když vidím, že se mi určité konflikty, situace opakují, zaměřit se na ně. Ne vždy za vše můžou ti druzí. Můžou něco říct, neadekvátně se chovat, ale pokud na to reagujeme, dotýkají se našich vlastních zranění, které si musíme uzdravit. V podstatě je to celé o vlastní sebelásce, sebehodnotě a schopnosti mít se rád v dobrém i zlém. Přijmout to, kdo jsem a pracovat na tom, co se dá změnit a zlepšit.

Jako matka nejsem důsledná

Máte tři syny. Jaká jste matka? Zastáváte spíše pevnou ruku nebo klukům necháváte volnost?

Já o sobě pochybuju, mám pocit, že selhávám, že nejsem dostatečně přísná, důsledná, chvíli křičím, pak mě to trápí, omlouvám se a vše, co jsem zakázala zase povolím. Ale pak přijdou do našeho prostoru cizí lidi nebo moji přátelé, chvílí tu naši divočinu pozorují a pak řeknou: ,,Ty máš tak úžasné děti. Máš být na co hrdá.“

Učím kluky dávat najevo emoce, umět se omluvit, přiznat chybu, obejmout a říct "Mám tě rád." Učím je pomáhat si a zároveň samostatnosti. Nelituju je a nefoukám každé odřené koleno, protože přijdou mnohem větší bolesti. Kluci mi doma pomáhají, perou si, vaří, dávají nádobí do myčky, chodí nakupovat a postupně je posílám do terénu řešit problémy všedního života, jako například vyřešit reklamaci na poště. Vždycky jim říkám: "Pokud nebudeš vědět, zeptej se. Ale zkus tu situaci vyřešit."

Co chcete svým dětem hlavně do života předat?

Že nemá smysl předstírat, že jsem lepší, než jsem. Že je důležité v životě dělat to, co nás baví a jít si za tím. Že v životě vždy budou překážky, ale i výzvy, kvůli kterým se vyplatí riskovat a jít s odvahou dál. Že láska je důležitá a je v pořádku někoho milovat. Ale asi jim stejně nejvíc předám to, co u mě vidí. To jak se chovám a kdo jsem.

Poslední otázka bude trochu bilanční. Jak zpětně tenhle „covidový“ rok vidíte? Najdete si na něm i něco příjemného?

Byl to jeden z nejtěžších roků vůbec. A ani ne tak kvůli covidu. Nejtěžší, ale obrovsky posilující. Na jeho konci se cítím silná jako nikdy předtím a šťastná. Protože mi opravdu začíná úplně nová životní etapa a já jsem taky jiná, než jsem byla. Manipulovat se mnou už nebude tak jednouché. Díky Bohu. Díky letošnímu roku!

Děkujeme za rozhovor a krásné Vánoce, Vlastino.

Podobné články

Doporučujeme

Další články