Krychtálek je brněnským rodákem, v moravské metropoli se narodil 27. ledna 1903. Otec pracoval na dráze jako zřízenec, rodina nebyla bohatá, ale ani bídou netrpěla. Bydleli ve známé brněnské ulici Zvonařka. Byl nejspíš jazykově nadaný, na reálné škole se naučil plynně francouzsky, krom toho mluvil ještě německy a rusky. Po škole našel na chvíli práci na dráze, stejně jako jeho otec. Kromě intelektuálního zaměření nezaostával ani po fyzické stránce. Mezi lety 1921 až 1930 byl aktivním sportovcem, vynikal hlavně ve sprintu, byl členem AC Moravská Slavia Brno. Nakonec se mu povedlo skloubit tyto dvě stránky své osobnosti a v roce 1924 se stal sportovním novinářem. Na této pozici vydržel dva roky, psal do týdeníku Sport Lidových novin, měl zde na starost rubriku o lehké atletice. Působil také v rozhlase, v roce 1930 uvedl revue „Čemu se lidé smějí“.

Jeho první nesportovní článek se objevil ve Večerním listu vydávaném Jiřím Stříbrným. Poté se krátce vrátil ke sportovní tematice, ale následně odjíždí do Francie, zde spolupracuje s francouzskými novinami a překládá texty z francouzštiny. Dokonce navštívil Čínu coby tajemník ředitele francouzské sekce New York Times, ze své cesty posílá reportáže, které otiskly Lidové noviny – v této souvislosti se jeho jméno poprvé dostává do většího povědomí lidí. Jeho budoucí politickou orientaci nejspíš pomohla formovat jeho návštěva v sovětském impériu, kde pobýval na různých místech, ale nejvíce v Moskvě. V roce 1934 odjíždí do SSSR jakožto zahraniční zpravodaj Lidových novin. Jeho články z této doby, které byly vytištěny až v roce 1941, mají antisemitský leit motiv. Když si však tento odmyslíme, dostáváme poměrně jasnou zprávu o poměrech a životě v Sovětském svazu. Píše například, že všichni zahraniční zpravodajci byli pod dohledem OGPU (tajné služby), což je pochopitelné. Rozdíl byl však mezi reportéry, kteří uměli rusky a těmi, kteří potřebovali překladatele. Člověk znající jazyk měl možnost slyšet, co se mluví v tramvaji a na ulici, kdežto překladatelé byli členové OGPU a starali se, aby novinář viděl a věděl jen to, co chtějí oni. Krychtálek také píše, že rozvědku bylo možno setřást. Stačilo hrát hloupého, dávat tiskové službě stupidní dotazy. Když systém zjistil, že nejste nebezpečný, přestal o vás jevit zájem – bez agentů za zády jste mohl klidně navštívit venkov. Také si člověk musel dávat pozor, aby se nebavil o politice (Krychtálek vzpomíná, že když na to téma někdo zavedl řeč, začal se pro jistotu bavit o dívkách). Důležité také bylo umět pít. Krychtálek píše, že dokonce přepil slavného maršála Buďonného. Povedlo se mu také vetřít na dělnické schůze, kromě ruštiny uměl i ukrajinsky, takže pokud se někomu nezdál jeho přízvuk, vymyslel si ukrajinský původ. Povedlo se mu získat několik falešných legitimací. Zde naráží na podstatu sovětského systému, kterou bylo úplatkářství. Za gramofonové desky se dostal do soudní síně a mohl sledovat jeden z politických procesů, na který však měli cizí novináři přístup zakázán. Vzpomíná, jak daroval nebo prodal pod cenou bavlněnou košili. Místní lidé na sobě měli oblečení ušité z jakýchsi hadrů a byl svědkem, jak se rodina dohaduje, co s košilí bude dělat – zda ji bude nosit hlava rodiny nebo si ji přešije a bude nosit manželka. Také si všiml, že stát nedělá nic proti masovému alkoholismu. Své vzpomínky vydal v knize Bolševici, Beneš a my.

mohlo by vás zajímat

Karel Vaš, soudce kat: Na frontě znásilňoval, poté podepisoval rozsudky smrti

Z rudého impéria byl vykázán poté, co začal publikovat sérii článků (v Lidových novinách) s názvem „Problémy Sovětského svazu“. Agenty měl od té doby pořád za zády. Poté, co opustil Moskvu, usadil se v Jugoslávii, jeho texty však již začaly vzbuzovat nechuť v redakci. Začínal se míchat do místní politiky, až nakonec svůj pracovní poměr s Lidovými novinami rozvázal (v roce 1937). Dále pracuje jako redaktor deníku agrární strany Venkov. Po okupaci aktivně spolupracoval s nacisty – podílel se i na protektorátní propagandě v čele Národního svazu novinářů. V květnu 1945 je zatčen, odsouzen a popraven je ve stejný den, tj. 22. dubna 1947.

ZDROJE:

rozhlas.cz, wikipedie