Veřejnoprávní média jsou tu mimo jiné od toho, aby v kontrastu s médii komerčními nabízela vyvážené, objektivní a nezaujaté zpravodajství. Zatímco komerční média jsou často ovlivňována názory majitelů, sponzorů a inzerentů, veřejnoprávní médium by mělo být ostrovem novinářské nezávislosti a profesionality v neklidných vodách žurnalistiky a publicistiky. Už jen proto, že jej neplatí žádní více či méně podivní sponzoři, ale na jejich činnost povinně přispívají všichni občané dané země v podobě koncesionářských poplatků.
V Česku máme veřejnoprávní státem vlastněná a provozovaná média dvě. Český rozhlas a Českou televizi. Bohužel i tato dvě média ukazují, jak často idylicky fungující princip napsaný na papíře mnohdy naráží na realitu a výsledek není zdaleka tak ideální, jak by se očekávalo. V uplynulých měsících byla zpochybňována objektivita veřejnoprávních médií, konkrétně začali jejich kritici poukazovat na to, že ve zpravodajských i dokumentárních reportážích je upřednostňován jeden názorový proud. Asi nejvíce viditelné to bylo v případě zpravodajského pokrytí volby amerického prezidenta, kde moderátoři i hosté nepokrytě fandili Hillary Clintonové a po překvapivé výhře Donalda Trumpa ho okamžitě začali hodnotit jako tragickou volbu.
O objektivitě veřejnoprávní České televize můžeme spekulovat. Záleží totiž hlavně na úhlu pohledu a pochopitelně když v televizi často zaznívají názory podobné našim vlastním, tak nemáme důvod si stěžovat a naopak. Co se profesionality práce reportérů ČT týče, v nedělním vysílání pořadu 168 hodin sami poskytli jednoznačný důkaz toho, že novinářská etika jim je cizí a na prvním místě mají honbu za senzací. A to je bezesporu něčím, k čemu by ve veřejnoprávním médiu nemělo za žádnou cenu docházet.
Reportéři pořadu 168 hodin natáčeli ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou. Tématem rozhovoru byla skutečnost, že Marksová, ač je jednou z místopředsedkyň ČSSD, nebyla pozvána na jednání stranických špiček o odvolání Bohuslava Sobotky. Marksová zcela jasně říká, že na kameru nic neřekne a odmítá se na toto téma vyjádřit. Později ale sejme vážnou masku a v odlehčeném tónu se směrem k redaktorovi rozpovídá. Kamera ale běží dál a záznam byl odvysílán tak, jak byl pořízen.
Viditelně popuzená Marksová poté, co odmítne hovořit na kameru, přizná, že nejužší vedení strany ji na podobná jednání nezve a že nemůže veřejně své kolegy označit za bandu idiotů, která si o všem rozhoduje sama. Následně opět upozorní redaktora, aby její vyjádření tzv. off record neboli mimo záznam nepoužil. Ten je ale kvůli pár větám oprávněně naštvané ministryně ochoten dát všanc nejen svou novinářskou etiku, ale i osobní integritu. Podobným praktikám by se divák možná nedivil v nějakém podřadném bulváru, ve veřejnoprávní televizi jde ale o něco naprosto šokujícího.
Takto podlého jednání se nicméně nedopouští ani věčně kritizovaní bulvární novináři, jelikož na rozdíl od reportérů pořadu 168 hodin umí ke své práci přistupovat profesionálně s vědomím, že podobný přešlap by je mohl stát kariéru a vydavatelství tučnou pokutu. Ministryně Marksová byla obelhána, když měla veškeré právo domnívat se, že její slova nejsou nahrávána a nebudou ani odvysílána. Výjimečně se jak její příznivci, tak odpůrci shodují na to, že toto byl vůči Marksové podraz.
Reportéři se možná dočkali svých patnácti vteřin slávy, když se jim podařilo ulovit sólokapra na nedělní večer. Řečeno rybářskou terminologií se ale jednalo o kapra značně podměrečného. Ministryně Marksová vlastně ani nic zásadního neřekla. Ostatně se stranickými kolegy, kterým spílala v záznamu, si nejspíše peprná slůvka za zavřenými dveřmi vyměnila již několikrát. Na kariéře ministryně ani jejích kolegů z vedení ČSSD reportáž pořadu 168 hodin nic nezmění. Kariéra autorů reportáže bude ale jejich chováním už navždy poskvrněna.
Zde pak můžete své rozhořčení prohloubit u další z nehorázností, které ve funkci předvádí Miloš Zeman.