Svátek jezdeckého sportu i zavrženíhodná akce. Názory na Velkou pardubickou jsou napříč českou společností různé a svědčí o tom rozsáhlé, emocemi protkané diskuze pod články. Ponechme stranou, jestli je dobře hnát koně přes smrtonosné překážky a zaměřme se na příběhy, které se na pardubickém hipodromu za dlouhá léta konání této akce odehrály. Je jich mnoho, do prvního dílu jsme vybrali následující tři...
1. Když se do sedla vyšvihne dáma – jediná vítězka naší steeplechase
Velká pardubická je nebezpečný závod. Toto klání si vyžádalo už několik životů a to nejenom koňských, nýbrž i jezdeckých, a tak byl tento sport doménou neohrožených mužů. Navzdory tomu se ale v historii najde i jedna jezdkyně, která všem vytřela zrak.
Lata Brandisová byla neobyčejná žena. Narodila se v roce 1895 v aristokratické rodině Brandis a byla to dáma každým coulem. Lata už od dětství milovala koně a na závody pořádané ve Velké Chuchli chodila nejdříve jako divačka, spolu se svým otcem, a později zde i závodila. Poprvé ve 21 letech. Svůj první závod kvůli pádu nedokončila, její čas však měl teprve přijít. Po vzniku republiky se znovu vyšvihla do sedla a pokračovala v dostihové kariéře.
Do Velké pardubické se poprvé přihlásila v roce 1927. O její účasti se hodně mluvilo, nejenom mezi diváky, ale i samotnými jezdci, ti dokonce vznesli protest. Nechtěli v takto nebezpečném podniku soupeřit s dámou. Protest nebyl vyslyšen a Lata nakonec na trať vyjela. Sice několikrát spadla, ale do cíle to zvládla. Do závodu se zapojila ještě několikrát. V letech 1931 a 1933 dojela dokonce na třetím místě!
Byla oslavována a to to nejlepší mělo teprve přijít. Famózního úspěchu dosáhla v roce 1937 v sedle desetileté klisny Normy. Norma a Lata soupeřily s německými favority a z tribun je povzbuzovaly deseti tisíce fanoušků, jejichž nadšení dosáhlo vrcholu, když se Norma dostala do čela závodu a vítězství si už vzít nedala. Lata Brandisová je jedinou ženou, která vyhrála Velkou pardubickou.
Její úspěch přišel ve značně pohnuté době. 56. ročník Velké pardubické se konal zhruba měsíc po smrti tatíčka Masaryka, navíc panoval strach z nacistického Německa. Vítězství Laty a Normy tak nebylo pouze sportovní, ale i politické a lidské (a koňské).
2. Zásah militantních aktivistů
Památný, byť nechvalně, je 102. ročník Velké pardubické, který se konal v roce 1992. Po revoluci se roztrhl pytel se všemožnými aktivisty a našlo se i velké množství těch, kteří bojovali za práva zvířat a dožadovali se zákazů (nebo alespoň zmírnění) některých překážek na trati. Nejvíce jim ležel na srdci Taxisův příkop. Právě v roce 1992 byl jejich protest nejintenzivnější, ale paradoxně nakonec svým zásahem koňům ublížili, místo aby jim pomohli.
Co se tehdy stalo? Do závodu nastoupil kůň Železník s Josefem Váňou v sedle, diváci napjatě očekávali, zda Železník získá své páté vítězství. Aktivisté byli proti. Vtrhli na závodiště a podařilo se jim vyvolat mezi zvířaty chaos. Favorizovaný Železník se dostal do nevýhodné pozice a na osudovém Taxisu skákal mezi posledními, dostal se do kolize a závod nedokončil. Do cíle v tomto ročníku dorazila pouze pětice koní s jezdci. Zásah militantních ochránců zvířat tehdy vzbudil velké vášně.
3. Jasné vítězství - o všechny koňské délky
Někdy kůň vyhraje o dvacet koňských délek, jindy o nos, což je nejmenší možná vzdálenost mezi dvěma koni v cíli. Stane se však také, že kůň vyhraje na plné čáře a žádné koňské délky není třeba řešit. To když všechny nástrahy na trati a chyby jezdce zdolá jeden jediný.
V historii dostihu došlo k této situace pouze dvakrát. Poprvé v roce 1899, kdy do cíle doklusal pouze kůň Slava, podruhé o více než století později. Ano, ročník následující po vtrhnutí aktivistů na závodiště byl také hodně zvláštní. Jezdce do cíle donesl pouze Rigoletto, jeho osm soupeřů zůstalo na trati.
Ne nadarmo se říká, že na svět je nejkrásnější pohled z koňského hřbetu. Pohled z koloběžky se s tím nedá vůbec srovnat. Navíc zkuste porovnat, jak vypadá člověk na koni a jak na koloběžce.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
