Že srovnáváme nesrovnatelné? Samozřejmě, a děláme to zcela vědomě. Když totiž postavíte dvě nesouměřitelné události vedle sebe, donutí vás to k zamyšlení.

V den D se 6. června 1944 na plážích v Normandii vylodila armáda asi 380 000 Britů, Američanů a dalších vojáků, ověšených samopaly a granáty. V hlavě si nesli odhodlání a jejich cílem bylo zničení zatím nejděsivějšího totalitního režimu v dějinách (pokud nepočítáme Sovětský svaz, který byl ale tehdy jejich spojencem). Dokázali to, a dnes je proto právem považujeme za hrdiny. Ubránili evropské hodnoty proti zlu, které je chtělo zničit a ukrást nám svobodu.

Invaze, která začala zhruba před rokem, vypadá na první pohled skoro stejně, ale přesto je úplně jiná. Muži a ženy, kteří se vyloďují na řeckých ostrovech a na Sicílii, nejsou ověšeni zbraněmi, ale mobilními telefony. V hlavě si nesou islám a kulturní hodnoty jiné civilizace. Jejich cílem je útěk před válkou, což ale platí jen pro menšinu Syřanů. Většina Libyjců, Afghánců, Pákistánců, Somálců a obyvatel dalších „bezpečných“ zemí vystupuje ze člunů proto, že chtějí „lepší život“. Co si pod tím představují, přesně netušíme, ale víme, z čeho své sny odvozují. Z televize a z internetu.

V západních médiích (a hlavně v seriálech) je život na Západě zobrazován jako procházka rozkvetlou zahradou. Všichni mají dům a auto, do práce se chodí spíš jen bavit, jezdí na dovolenou, chodí na fotbal a vysedávají po hospodách a barech. Pokud už něco řeší, jsou to nanejvýš jen vztahy a sex. Příslušníci dnešní muslimské invaze to chtějí mít taky (snad až na ty hospody). Netuší, že evropský život ve skutečnosti vypadá úplně jinak – znají ho totiž jen z těch filmů. A hlavně mají pocit, že na to všechno mají právo. Evropa je zaprvé kdysi utlačovala (jak si aspoň myslí) a zadruhé je jejich islámské náboženství nadřazeno odporným zvykům „zemí bezvěrců“.

Za dnešní invazi nemůže válka v Sýrii, ale mediální dostupnost snů o životě v Evropě. A taky odstranění chudoby, která potenciálním imigrantům až donedávna bránila vydat se za těmi sny na cestu. Přesvědčivě to ve své analýze dokazuje ekonom Pavel Kohout. A právě to je na invazi nejděsivější – nezastaví se, až válka skončí. Nezastaví se už nikdy. Příliš mnoho Afričanů a Asiatů sní o Evropě a příliš mnoho jich má dost peněz na to, aby se k nám pokusili dostat.

Evropa to neřeší. Nejenže se invazi nebráníme, ale Angela Merkelová imigranty otevřeně zve. A jakmile tu cizinci jednou jsou, podle zákonů o slučování rodin si smějí pozvat své příbuzné, a ti své příbuzné… Jako třeba muslim, kterému dánské úřady dovolily vzít si do „ráje“ tři manželky a dvacet dětí. Nepracuje (prý ho bolí záda a nohy), ale stát mu to všechno platí. Evropa má přece peněz dost.

Že to nemůže dopadnout dobře, ukazuje smutný osud Dánska. Pod náporem invazních výsadků Evropu zřejmě čeká nejen ekonomická katastrofa, ale i multikulturní peklo. Ano, peklo – imigranti si totiž přivážejí svoje zvyky, svoje tradice, svoje náboženství a své představy o tom, co je dobré a co špatné. Nic z toho nehodlají měnit. Změnit chtějí nás „nevěřící“.

Z hlediska věčnosti je to jedno, žádná světová říše přece netrvala věčně. Věčně tu tedy nebude ani postkřesťanská sekulární Evropa se svou demokracií, pluralitou a lidskými právy. Končíme. Škoda je jen, že se vzdáváme tak naivně, hloupě a bez boje. Kdyby to bývali věděli muži, kteří se před dvaasedmdesáti lety vyloďovali v Normandii, riskovali by své životy?