Ukradené území Sovětským svazem

O důležitosti Rudé armády jsme v českém prostředí poučováni některými našimi politiky i médii poměrně pravidelně. V nedávné době především kvůli odstranění sochy maršála Koněva, který patřil k osvoboditelům Prahy na konci 2. světové války. Bohužel se však zapomíná na to, co se dělo po skončení války, když se Sovětský svaz rozhodl, že vzít si od Československa patřičnou „odměnu“ za osvobození od Němců, je ten správný nápad. Podle nedávného článku z webu Manipulatoři.cz se Rudá armáda rozhodla kromě poválečného rabování a unášení lidí i anektovat část území Československa, které všichni známe pod názvem Podkarpatská Rus.

Podkarpatská Rus byla přitom až do 1. světové války součástí Uherského království. Po válce a ustanovení hranic Československa se nakonec sami Rusíni v rámci závěrečného jednání Centrální národní rady v Užhorodě 8. května 1919 rozhodli, že se k ČSR připojí. To bohužel vydrželo jen 20 let. Československo se snažilo Rusínům pomoct z chudoby a nevzdělanosti. Pak přišla 2. světová válka. Po válce apeloval Stalin na Československo, aby se Podkarpatská Rus stala součástí sovětské Ukrajiny, ale z historického hlediska přitom spolu obě území neměla nikdy nic společného. Zástupci Podkarpatské Rusi přitom neměli žádné rozhodovací právo, takže bylo rozhodnuto o nich a bez nich. I proto se událost označuje za takzvaný rusínský Mnichov.

Tímto způsobem přišlo Československo o území s rozlohou 12 617 kilometrů čtverečních. Podle údajů z roku 1930 zde tehdy žilo 725 357 obyvatel. Nicméně drtivá většina obyvatel Podkarpatské Rusi si přála, aby jejich země zůstala součástí ČSR. Jenže soudruzi viděli celou situaci odlišně. Stalin obhajoval anexi tím, že se jednalo o přání lidu. V listopadu a prosinci roku 1944 totiž probíhalo toto zjišťování přání lidu v podobě podepisování manifestu, ve kterém se Sověti domáhali podpisu od zakarpatských Ukrajinců pod poměrně jasným nátlakem. Kdo nepodepsal manifest, tak byl automaticky deportován na Sibiř. Tímto způsobem se samozřejmě sháněly podpisy poměrně jednoduše.

Definitivní dohoda o anexi Podkarpatské Rusi SSSR byla podepsána 29. června 1945 v Moskvě. Svými podpisy smlouvu stvrdil ministerský předseda Zdeněk Fierlinger, státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis a sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov. Po podepsání smlouvy se neuvěřitelných 120 tisíc obyvatel Podkarpatské Rusi rozhodlo, že emigruje do Československa. Tím, že byla Podkarpatská Rus včleněna k Ukrajině, bylo následně rozhodnuto o zákazu používat oficiální název tohoto území. A tak Sovětský svaz přejmenoval Podkarpatskou Rus na takzvanou Zakarpatskou oblast a začlenil ji do Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Z Rusínů se stali přes noc Ukrajinci a ze všech bývalých poslanců se stali kolaboranti, na které čekal trest smrti.

GALERIE Těžké časy Podkarpatské Rusi

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Po připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu se lidé dočkali i dalších „překvapení“. Kromě trestů smrti došlo například k zavraždění několika církevních činitelů. Řeckokatolická církev byla od roku 1949 na území zakázána. Nově získané území se Sovětský svaz rozhodl využít i jiným způsobem. Například zde postavil několik vojenských základen. A do toho všeho se Sověti rozhodli ke kolektivizaci tamního zemědělství. Rolníci museli odevzdat svá hospodářství kolchozu, což byla sovětská obdoba JZD. Na základě rozhodnutí Sovětské vlády se pak ustanovilo, že se na území Podkarpatské Rusi budou pěstovat subtropické rostliny. Proto zde v roce 1951 vznikly plantáže s čajem, obří sady s citrusy nebo eukalyptové lesy. Po deseti letech marné práce soudruzi zjistili, že je to špatný nápad.

Po rozpadu SSSR se Podkarpatská Rus stala součástí nezávislé Ukrajinské republiky. Následně se ozývaly nápady připojit toto území zpět k Československu. Na Pražský hrad za Václavem Havlem dokonce přijela rusínská delegace s žádostí o návrat starých časů. Český prezident však tento nápad z neznámých důvodů zamítl.