Václav Babinský, legenda českého loupežnictví: Při svém zatčení dva muže těžce zranil, jednoho pokousal a všechny tři zesměšnil – G.cz
Vyhledávání

Václav Babinský, legenda českého loupežnictví: Při svém zatčení dva muže těžce zranil, jednoho pokousal a všechny tři zesměšnil

Zdroj: Neznámý autor - Středočeský vlastivědný sborník, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1996, pg. 15, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1547167

Příběhy o životě a dobrodružstvích Václava Babinského jsou opředeny mýty, veselými písněmi, legendami a romantickou literaturou v takové míře, že je často nelze střízlivě rozpoznat od reality. V určitých pasážích Babinského života se ani historikové nemohou shodnout, zda se jedná o informace postavené na reálných základech či o pouhou fikci. Přesto patří Václav Babinský alias Venca z Pokratic k nejproslulejším českým kriminálníkům a zároveň je pravděpodobně nejslavnějším loupežníkem, který kdy po naší zemi chodil.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 3.8.2020, 09:00

Neposedný Venca z Pokratic

Oba rodiče Václava Babinského pracovali jako zahradníci a ačkoli se tradovalo, že na tom rodina nebyla zrovna nejlépe, na tehdejší poměry byli údajně finančně zaopatřeni poměrně standardně. Václav Babinský se do zahradnické rodiny narodil 20. srpna roku 1796, stalo se tak v severočeských Pokraticích, které jsou dnes předměstím Litoměřic. Václav s jistotou nebyl dítětem jediným, měl minimálně dva bratry, Antonína a Vincenta a sestru Terezku. Jelikož byl však dítětem nejstarším, dali ho rodiče na studia do litoměřického gymnázia.

Právě na škole se projevila „živá“ povaha Václava Babinského, ostatně jako u každého školou povinného dítěte. U Václava se ovšem jednalo o vyšší stupeň lotrovství a nezájmu o učivo. Navzdory tomu zde ale přeci jen získal základní vzdělání, naučil se dobře číst i psát a mluvil česky a německy. Ve škole však pochopitelně dlouho nevydržel, vrátil se tedy domů, kde vypomáhal otci se zahradnickým řemeslem.

Na vojně si hrál na blázna

Zlomovým bodem byl rok 1816, kdy dvacetiletý Václav nastoupil na vojenskou službu. Podobně jako ve škole, i zde měl značné problémy s autoritou, povinnostmi, disciplínou a celkovým vojenským drilem. Kázeňské přestupky byly údajně u Babinského na denním pořádku. Vojenské prostředí nedobrovolně snášel dlouhých 8 let, až do roku 1824, kdy se rozhodl k dezerci. V tu dobu předstíral šílenství, což mu také zachránilo kůži, když si sebou na cestu vzal jako pozornost plukovní pokladnu. Byl totiž dopaden a postaven před vojenský soud, kde ho právě „bláznovství“ zachránilo, načež byl zproštěn vojenské služby a poslán na lůžko do karlínské Invalidovny.

Následující rok Václav Babinský z ošetřovny utekl a vrátil se do rodného Litoměřicka, kde začal žít jako tulák. A právě zde také začíná nejslavnější etapa života tohoto legendárního loupežníka. Tulácký život byl životem v ústraní a mimo jádro společnosti, Babinský se velice brzy seznámil se zločinem ve své ryzí podobě. Na svých cestách se setkal s nejednou loupežnickou tlupou, která sužovala tamější lesy a křižovatky obchodních cest. Václav Babinský začal zanedlouho žít na hraně zákonů, poté už zbývalo jen pár kroků k tomu, aby se na odvrácenou stranu přehoupl úplně. Naučil se vysazovat okno, aniž by u toho způsobil hluk, dokázal si také poradit se zamknutým zámkem a brzy si do paměti uložil tehdejší běžné schéma domků, což mu při krádežích usnadňovalo orientaci. Po loupežných akcích se uměl obratně ztratit nepoužívanými lesními a polními cestičkami.

Jednalo by se o špatného loupežníka, kdybychom o každé chvíli jeho života věděli první poslední. To by pravděpodobně poukazovalo na skutečnost, že se nejednalo o moc zručného jedince. Babinský ale není loupežnickou legendou pro nic za nic. Ve druhé polovině třicátých let 19. století se toho o Babinského životě ví jen pramálo, snad jen to, že mu věrnou společnicí, družkou i milenkou byla Apolena Hoffmanová zvaná Lény. Kolem roku 1830 zorganizoval Babinský svou malou loupežnickou skupinu, se kterou přepadával obchodníky a pocestné. Skupina nejprve fungovala na Litoměřicku, později se jejich vliv rozšířil i na Děčínsko a Českolipsko.

Václav Babinský měl kousavou povahu

Sám Babinský byl velice rafinovaným banditou. Jelikož mluvil velice dobře česky i německy – snad jediná věc, za kterou byl škole vděčný – měnil si často svá jména, což překvapivě zabíralo ve chvílích, kdy byl dopaden a měl namále. Zatčen byl kupříkladu 19. ledna roku 1832, když byl v obci Kuří Vody zkontrolován rychtářem. Ten při kontrole zjistil, že se Babinský prokazuje falešným pasem, navíc Babinského družce Apoleně vypadly dvě ostře nabité bambitky. Při zatýkání dva muže těžce zranil, jednoho pokousal a všechny tři zesměšnil. Hoffmanové se sice podařilo uniknout a rychtář si Babinského navždy pamatoval kvůli kousanci na prstu, ale mohl se pyšnit jeho zatčením. Vězněn byl Babinský v Praze, odkud však po čtyřech měsících unikl.

Svůj největší zločin spáchal 4. srpna roku 1833. V lese nedaleko Horní Kamenice při přepadení usmrtil pláteníka Jana Blumberga osmi bodnými ranami nožem. Zejména tento zločin, ale i dalších pět, ze kterých byl prokazatelně usvědčen, by nám měl držet na paměti fakt, že byl Babinský (ač legendárním) zločincem a opravdu špatným člověkem. Díky tomuto činu přišel k poměrně velkému finančnímu obnosu a před stíháním uprchl do Lodže v Polsku. Chybou bylo jeho neuvážené nostalgické navštívení rodných Pokratic u Litoměřic, během kterého byl zatčen. Obžalován byl celkem z dvanácti zločinů, ovšem u šesti byl pro nedostatek důkazů zproštěn viny. Kriminálním soudem v Praze byl nakonec roku 1840 ve svých 44 letech odsouzen ke dvaceti letům těžkého žaláře. Prokazatelně se provinil jednou vraždou, třemi loupežnými přepadeními, zfalšováním úředního dokumentu a veřejným násilím.

Dne 10. června následujícího roku byl Babinský přemístěn do brněnské státní věznice Špilberk, kde strávil následujících 14 let. Ač byl Babinský považován za přeborníka útěků, z této věznice se mu utéci nepodařilo. Během doby strávené na Špilberku byl hodnocen jako pokorný vězeň, který se ze svých hříchů zpovídal a při každé příležitosti se modlil k Bohu. Dokonce se stal vězeňským ošetřovatelem a mohl tedy pomáhat vězňům. V roce 1855 byl převezen do tehdejších Kartouz (dnešní Valdice), kde byl vězněn až do roku 1861. Po propuštění se starého pětašedesátiletého Babinského, který se dal na cestu věřícího, ujaly řádové sestry a ubytovaly ho poblíž kláštera v pražských Řepích.

Zahradníkem po otci

V klášteře pracoval Václav Babinský jako zahradník, čímž v závěru života navázal na otcovo řemeslo. Ve volném čase navštěvoval Babinský pražské hospody, kde vyprávěl své historky a příhody každému, kdo byl ochotný zaplatit jeho útratu. A těchto poutavých příběhů měl Babinský v zásobě hromady. Aby ne, když si jich stovky vyslechl od nemocných vězňů, kterým na Špilberku pomáhal. Ačkoli zemřel 1. srpna roku 1879, ale hospodským vypravováním kolem sebe vybudoval pozoruhodnou auru legendy, kterou přispěl k mýtům a legendám opěvujícím jeho jméno a budujícím „kult loupežnické osobnosti“ ještě dnes.

Podobné články

Doporučujeme

Další články