Popelka

Slovní spojení „popelkovský příběh“ nevešlo do běžné mluvy jen tak. Story o chudé dívce čistého srdce, která si z pravé lásky vezme movitého muže a tak dojde štěstí před nepřejícím okolím, je starý skoro jako lidstvo samo. První variantu takového vyprávění bychom našli už ve starověku; tzv. Rhodopis je bajka o řecké otrokyni v Egyptě, která se provdá za egyptského krále. Různé druhy téhož bychom našli po celém světě, i v Asii či v Africe. Na starém kontinentě bychom první Popelku ještě jako Cenerentolu (z italského cenere, což je výraz pro popel) našli v Neapoli. Až pak ji, jako řadu dalších vyprávění tohoto typu, převzal a nově interpretoval slavný francouzský pohádkář Charles Perrault. To on přidal magickou dýni, kouzelnou kmotřičku a obyčejné střevíčky změnil ve střevíčky skleněné. V Perraultově verzi všechno končí šťastně, dokonce i zlým Popelčiným nevlastním sestrám je odpuštěno, což je vlastně morální poselství pohádky.

Jenže! Pak přišli ti dva brutální Němci známí jako bratři Grimmové a všechno dostalo krvavý nádech. Jejich Popelka svým zlým sestrám rozhodně neodpustí. Obě ženy mají po letech trýznění nebohé hlavní hrdinky ještě tu drzost vetřít se na její svatbu. Naštěstí je tam hejno holubic, které oběma dívkám vyklovou oči a ty tak končí slepé, chudé a opuštěné. A ano, právě u Grimmů najdeme ty slavné uřezané paty, jimiž si sestry zmenšovaly chodidla a snažily se tak prince obalamutit, když jim zkoušel nalezený střevíc své tajemné vyvolené.

Šípková Růženka

Tak, jak ji známe dnes, vyšla pohádka o zakleté princezně, která se píchne o trn (nebo o jehlu na kolovrátku) a usne smrtelným spánkem v 17. století ve verzi od Giambattisty Basileho. Původ slavného příběhu ale sahá ještě dál, a to až do roku 1528. Tehdy byla publikována šestidílná romantická sága s lyrickými pasážemi o fiktivním vzniku Velké Británie s názvem Perceforest. Její součástí je i příběh princezny Zellandiny, která se zamilovala do muže jménem Troyus. Dívčin otec, král, milého své dcery vyslal do světa, aby prokázal, že je princezniny ruky hoden. Bohužel, dívka byla otrávena a upadla do magického spánku. Když se Troyus za svou vyvolenou vrátil, rozhodně se ji nepokusil probrat k životu polibkem.

mohlo by vás zajímat

Strašidla z celého světa: 10 nejznámějších dětských strašáků

Kdepak, tenhle střelec svou bezvládnou lásku rovnou chlapácky obskočil. Navzdory podivným sexuálním choutkám byl ale Troyus čestný muž, a tak nechal Zellandině u lože svůj prsten. Dívka ze styku otěhotněla a po několika měsících porodila syna. Ano, během toho všeho stále spala. Probral ji až hladový potomek, který se sám přicucnul k jejímu ňadru a spolu s mateřským mlékem ze své matky vysál i uspávací jed. Zřejmě lehce zmatená princezna podle šperku poznala, že otcem dítěte je Troyus, který se nakonec vrátil a Zellandinu si vzal. Inu, jsou různé podoby lásky!

Červená karkulka

Děti, neříkejte cizím lidem, kam jdete, nebo špatně skončíte! Takové je poselství Červené karkulky, která se v průběhu věků nesčetněkrát měnila. Poprvé příběh dívky v šarlatové hučce sepsal právě Perrault. V jeho verzi je vítězem vlk, který sežere babičku i její vnučku a konec, šlus. Až Grimmové se rozhodli nechat slupnuté ženy zachránit kolemjdoucím lovcem/dřevorubcem.

Nicméně, už ve 14. století si francouzští rolníci vyprávěli příběh o Falešné babičce, který se Karkulce hodně podobá. V lidové slovesnosti najdeme takových story několik a ne vždy je záporným elementem vlk. Někdy je to obr nebo třeba vlkodlak, kterých se lidé dřív obávali podobně jako upírů a čarodějnic. Existuje verze, kde vlkodlak zabije babičku, počká si na Karkulku a než sní i ji, nechá ji povečeřet kusy masa z nebohé stařeny, které dívka zapíjí krví v domnění, že jde o víno. Prostě rodinná pohoda.

Malá mořská víla

Ach, ten Disney. To kvůli němu tolik dětí trpělo naivitou mnohem déle, než by bylo vhodné! Právě jeho vinou někteří z nás zjistili, jak to vlastně skončí s dobráckým Quasimodem, zvoníkem od Matky Boží, až ve velmi pokročilém věku. A totéž je to s Malou mořskou vílou. Disney nám dal krásnou rudovlasou uzpívanou Ariel s černokněžnicí zakletého prince. Skutečná Malá mořská víla od Hanse Christiana Andersena má ale k veselé a šťastné pohádce hodně daleko a například pro výchovu dívek je mnohem realističtější.

GALERIE Předlohy slavných pohádek - galerie

+ DALŠÍCH 7 FOTEK + DALŠÍCH 8 FOTEK

Naštěstí pro nás Čechy tu byl Karel Kachyňa, aby nám to připomněl. Díky jeho půvabnému filmu s „tou druhou Šafránkovou“ v hlavní roli víme, že prince nikdo neomámil. On se prostě zakoukal do jiné a éterickou mořskou bytost, která mu zachránila život a obětovala kvůli němu i svůj hlas, pustil z hlavy. Aby toho nebylo málo, mořská víla nakonec položí i svůj vlastní život, protože když někoho milujete, chcete přece, aby byl šťastný bez ohledu na to, jestli s vámi nebo s někým jiným. Pěkná blbost.

Žabí princ

Žabí princ je vlastně dost divná pohádka, na druhou stranu morálního poselství ve stylu „nesuď knihu podle obalu“ nikdy není dost! Variantu, kde princezna za odměnu políbí lidským hlasem mluvícího žabáka, všichni známe a všemu navzdory je celkem snesitelná. Ono to ale s touhle pohádkou původně také bylo trochu jinak. Princezně spadl její oblíbený míček do jezírka a žabák jí ho slíbil přinést nazpět výměnou za to, že se stane navždy jejím přítelem a bude s ní moci trávit veškerý čas. Princezna mu to slíbila, jenže pak se chtěla ze slibu vyvlíknout. To jí ale nedovolil její otec - král, a tak se žabák postupně dostal od královského stolu až do princezniny komnaty. Když chtěl spát s princeznou v posteli, šlechtična se naštvala a zhnuseně s žábou vší silou mrštila do nejtemnějšího kouta. Násilím byla zlomena kletba a z oslizlého zeleného tvora se stal krásný princ. Existuje také varianta, kde královská dcera žábě musí pro osvobození useknout hlavu a až smrt zlomí zlé kouzlo.