Terorismus je problém celého světa. Přesto pláčeme za oběti jen tam, kde se nám to hodí

Obrázek uživatele Jan Palička
05.04.2017, 12:00

Globální terorismus je bohužel nedílnou součástí dnešní drsné reality. K útokům radikálů a fanatiků dochází po celém světě prakticky každý den, což s sebou nese dva smutné důsledky. Mnoho lidí je již vůči zprávám o útocích již téměř imunní a nikterak se jimi nevzrušují a když už tak činí, tak svůj smutek projevují značně selektivně. Zatímco útoky v Paříži nebo Berlíně vyvolají vlnu solidarity, po útoku v Rusku se se sympatiemi raději zachází opatrně a každodenní útoky na Blízkém východě pak už veskrze nikoho nezajímají.

Terorismus svým způsobem již zvítězil. Pokud by se za cíl teroristů považovalo samotné rozsévání násilí a strachu na celém světě, nezbývá než konstatovat, že svého cíle již dosáhli. Jelikož se z terorismu stal globální fenomén a celý svět je zároveň propojen rychlým internetem schopným přenášet zprávy v reálném čase, slýcháme mnohem více i o jednotlivých teroristických útocích.

Když před patnácti lety letadla pilotovaná teroristy srovnala se zemí budovy Světového obchodního centra v New Yorku, jednalo se o naprosto unikátní a do značné míry nepoznanou hrůznou ukázku toho, co teroristé dokážou. V té době se něco podobně významného odehrálo jednou za několik měsíců nebo klidně i let. Dnes doba pokročila jak co do počtu útoků, tak co do míry jejich zpravodajského pokrytí.

Bez nadsázky můžeme říct, že někde na světě dojde alespoň k jednomu teroristickému útoku prakticky dnes a denně. Jedno, jestli se jedná o útok fanatiků náboženských, nacionalistických radikálů nebo příslušníky jedné z náhodných znepřátelených skupin na členy té druhé. Terorismus nezná hranic a často je mu vlastně i jedno na koho útočí, jelikož cílem často je prostě jen přilít olej do ohně. I donedávna bezpečná Evropa se nyní stává políčkem na teroristické šachovnici a lidé zde začínají chápat, že smrt nevinné oběti rukou šílence vlastně není nic neobvyklého.

V televizi, novinách nebo na internetu se víceméně každý den dozvídáme o tom, že se někde někdo odpálil, někdo někoho postřílel nebo pobodal či vjel do lidí autem. Některé dny i několikrát. Smutnou ukázku toho, co ona informační přesycenost způsobila, pak představuje do značné míry vybudovaná otupělost vůči zprávám o útocích a selektivní přístup k nim. Zatímco útok ve Francii nebo Německu plní i několik dní titulní stránky, o několikanásobně hrozivějším útoku v Sýrii nebo Iráku se dozvíme kdesi na dvou řádcích strany patnáct vlevo dole.

Když teroristé vtrhli do redakce týdeníku Charlie Hebdo, všichni si psali, jak i oni jsou Charlie. Útoky v Paříži, Bruselu nebo Berlíně způsobily zahalení profilových fotek do národních barev jednotlivých států a zvýšený počet #PrayFor... statusů. Když ale vybuchla bomba v petrohradském metru, která zabila 10 lidí a pár desítek dalších zranila, ruské vlajky a modlení se za Rusko aby jeden pohledal. Za prvé je Rusko poněkud daleko a za druhé ho média prezentují jako "ty zlé", takže není příliš vhodné nad nimi zrovna truchlit. U útoků s desítkami obětí na Blízkém východě a v Africe se v lepším případě nedočteme nic, v tom horším někdo napíše, ať se tam klidně všichni povraždí.

I u terorismu tedy platí, že někde je nám prostě blíž a cítíme potřebu se k němu vyjadřovat a projevovat jakousi nucenou lítost, ale ten samý, leckdy i horší čin, nás nikterak nevzruší. I tohle se dá teroristům připsat jako svým způsobem úspěch, jelikož se jim podařilo odhalit temnou stránku lidské duše, pro kterou navzdory všem možným tvrzením o rovnosti dva lidské životy nemají stejnou hodnotu a jak se zdá, tak ani mít nebudou a na smrt, ke které dojde za hranicemi rodné hroudy, hledí už jen jako na další číslo do statistiky.

Proč se terorismus (zatím) vyhýbá Česku, se dozvíte ZDE.


Komentáře

Doporučeno pro vás