Jmenoval se Sven Hedin a narodil se ve Stockholmu v únoru 1865. Když mu bylo patnáct, stal se svědkem triumfálního příjezdu polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda, který jako první proplul Severovýchodním průjezdem. "Přesně s takovou slávou bych se jednou chtěl vrátit domů," pomyslel si. Dneska by sice měl gore-texovou bundu, ale nebyl by tam první (wikipedia.no) Zatímco jiní na podobné sny rychle zapomenou, Hedin na tom začal tvrdě pracovat. Začal studiem u slavného německého geografa a sinologa Ferdinanda von Richthofena. Vzpomíná: "Zdálo se mi, že slyším hukot mocných řek, hřmění divokých sněžných bouří a chrámové zpěvy k slávě Buddhy. Venku leží nekonečná Asie a čeká na mne, záhadný Tibet se svými posledními geografickými tajemstvími, se svými chrámovými městy, lamy a bohy. V hlavě mi buší jako v kovářské dílně. Sním o podivuhodných objevech a divokých dobrodružstvích..."  

První výprava do Persie

Do Persie se vydal v roce 1886. Poté, co jako jeden z prvních Evropanů zdolal sopku Damavand nad Teheránem (5671 m) mu uznale potřásl rukou sám perský šáh. Hedina to ale táhlo do Střední Asie. Po dávné Hedvábné cestě se vydal přes Bucharu a Taškent do Pamíru, který přešel do oázy Kašghar, ležící v dnešním čínském Sin–ťiangu. Po návratu do Stockholmu si dodělal doktorát, ale už v říjnu 1893 se vydal na další expedici. Vrátil se do Sin–ťiangu a na skoro třicet tisíc kilometrů dlouhé trase prozkoumal Tarimskou pánev a severní Tibet. Několik pokusů zdolat pamírský vrchol Muztagata (7546 m) bylo neúspěšných a pokus přejít poušť Taklamakan ho málem stál život. Protože podcenil zásobu vody, dva jeho muži zemřeli žízní a on sám se zachránil v poslední chvíli. Na zpáteční cestě objevil jezero Bosten a zříceniny několika dávných buddhistických měst a přes Peking se vrátil do Švédska. Žádná letadla ani autobusy... (svenhedin.com)  

Gramofon v poušti

Do Tarimské pánve se znovu vypravil v letech 1899 – 1902. Po řece Jarkand se plavil podél západního okraje pouště Taklamakan a vezl s sebou i „hrací krabici". Tímto archaickým výrazem označoval tehdejší převratnou technickou novinku – gramofon na kliku s mosaznou troubou. Musel to být úchvatný pohled, když pustinami kolem řeky zněly jeho oblíbené árie z Bizetovy opery Carmen... Objevil "putující jezero" Lóp Núr a pozůstatky zaniklého města Loulan, odkud si odvezl dva tisíce let staré svitky s neznámým písmem. "Buddhistické říše, které v nitru Asie vznikaly, byly pohřbeny pohyblivým pískem," komentoval to. "Všechno, co se tu kdy stalo, všechno, co se tu právě děje, má pečeť pomíjivosti. Všechno je marnost, ženoucí se s větrem o závod..." Následně se pokusil proniknout do hlavního města Tibetu, kam byl tehdy Evropanům vstup přísně zakázán. "Osobám, které se snaží neoprávněně dostati do Lhasy, bývá uťata hlava," zapsal si. V převleku za buddhistického poutníka se ale dostal jen do ladakhského Léhu, odkud musel s nepořízenou pokračovat přes hory do Dillí, Ágry a Kalkaty. Na třetí velkou expedici se vydal v roce 1905 s cílem dosáhnout Lhasy, ale i tentokrát byl odražen. Prozkoumal západní Tibet a popsal Transhimálaj, kterému se od té doby říká i Hedinovo pohoří. Navštívil posvátnou tibetskou horu Kailáš a ve městě Šigace se setkal s 9. pančhenlamou. Zároveň objevil prameny Indu a Brahmaputry. Domů se vrátil přes Indii, Japonsko a Rusko. Hedinovy cesty (wikipedia.org)  

Fascinace nacismem

V roce 1925 se s odbočkou do USA a Japonska vypravil z Pekingu přes Mongolsko na Sibiř, odkud se po transsibiřské magistrále vrátil do Evropy. Jeho největší výprava ale měla teprve přijít. V letech 1927 – 1935 vedl velkou čínsko–švédskou expedici do pouště Gobi a Tarimské pánve, které se účastnila řada archeologů, botaniků, geologů a vědců dalších oborů. Jejich objevy využívají Číňani při těžbě surovin dodnes a realizovali i Svedinovy návrhy na stavbu silnice do Sin–ťiangu. V závěru expedice byl zajat čínskými muslimy a po jižní větvi Hedvábné stezky se musel vrátit do Pekingu. Když pak přijel do Evropy, zažíval stejné pocity, jako kdysi Nordenskjöld. Na německém přednáškovém turné se setkal s Adolfem Hitlerem a jako pangermanista byl fascinován nacismem, ale to už je jiná kapitola. Někdy mu kvůli ní přezdívali "Hun Svedin". Kdo koho obdivoval více? (sydsvenskan.se) Hedinovy knihy začaly brzy vycházet v českých překladech a dodnes je seženete v antikvariátech. Pokud se chystáte vyrazit do Asie, je to nepřekonatelné čtení. Ze sto let starých zápisků se samozřejmě už nic praktického nedozvíte, ale atmosféra vyprávění je neuvěřitelná, a to i díky spoustě fotek a kreseb, kterými Hedin své knihy doprovázel. Schválně, jaké pocity ve vás vyvolají tato slova? "Nekonečné karavany velbloudí do Persie táhnou kolem nás, ztrácejíce se ve tmě. Velbloudi jdou v dlouhých řadách, jsouce k sobě přivázáni a ověšeni mnoha zvonky, jejichž zvuk není však, jako obyčejně, temný, nýbrž jasný a čistý, takže na pochodu těchto královských zvířat znějí zvonky tak slavnostně, jako při procesí. Nemohu se věru nasytiti poslouchání těchto staroznámých, jednotvárných zvuků, které slyšel jsem zníti ve stejných rytmech již tolikráte, ale které stále ještě budí ve mně touhu po slavnostní náladě neznámých perských pouští a po dobrodružství tajemných cest ve veliké Asii, jimiž ještě lidská noha nekráčela..."