Na plátno bubnuje déšť a tyčemi lomcují poryvy větru. K nejbližším lidským obydlím je to několik hodin cesty. Ve stanu ležíte sami nebo nanejvýš s partnerkou či kamarádem. Plyne z toho jinak nepoznaná intimita, protože s někým musíte sdílet několik málo čtverečních decimetrů plochy. Ve stanu mizí “osobní bublina” – pomyslný ochranný prostor, kterým se jinak oddělujeme nejen od cizích lidí, ale i od těch nejbližších. I sex ve stanu je v horách za deště hezčí.
Jen několik mikronů silná látka vás ochrání před deštěm a větrem, ale ne před neurčitým pocitem tísně. Zapojte fantazii! Z horské mlhy se může vynořit cokoli. Šílený “starý Brůna” se sekerou? Hladový medvěd? Vlčí smečka? Děsivé monstrum z vesmíru, které přistálo opodál, aby si vás ulovilo do sbírky biologických druhů z planety Země
Děsivá noční vyprávění ve stanu prostě miluju. Je to paradox – pocit bezpečí by měl teoreticky mizet, ale díky lehkému mrazení je vlastně ještě silnější. V přece dobře víte, že jsou to všechno nesmysly, ale lehký pocit strachu kdesi v hlavě je tak slasný…
Stan v deštivých horách nás v podvědomí přenáší zpátky do matčiny dělohy. Jsme v teple a suchu, jíme něco dobrého, popíjíme grog a neřešíme, co se děje tam venku. Něco tam padá z nebe, fičí tam, nad kopci se honí smečka ďáblů, ale nám je to jedno. Prostě je nám úžasně dobře – a je nám tak dobře právě díky tomu kontrastu dvou světů. Sedět v dešti doma by byla nuda, ale ve stanu v dešti? Ta malá kopule je mikrokosmos pohody.
Neznám hezčí pocit, než usínat ve stanu, na který bubnují dešťové kapky. Pomalá frekvence toho zvuku přeladí mozek do módu vnitřního usebrání, absolutního odpočinku, snad až meditace. Na podobném principu funguje floatační tank nebo cela v klášteře. Tady si to poslechněte:
A číst si ve stanu, když prší? Člověk se propadne hluboko do příběhu a stane se jeho součástí. Skoro je vám až líto, když déšť skončí a vy musíte začít balit.
Ve stanu na hřebenech je hnusné počasí dar...
A tady si přečtěte, proč vyzkoušet bushcraft.