Sport a socialismus: snímek Zlatý podraz líčí strasti československých šampionů

Obrázek uživatele vaclav.roman
22.10.2018, 12:10

Ani jednou neprohráli a z mistrovství Evropy 1946 v Ženevě odjeli jako šampióni. Tuto slavnou událost československého sportu si za předlohu bere snímek Zlatý podraz režiséra Radima Špačka, který do českých kin vstoupí 25. října. Děj filmu se odehrává mezi lety 1938 a 1951 a vypráví o láskách a strastech československých sportovců. Zejména těch strastí bylo požehnaně. Podívejme se na to, jak to měli sportovci za totality těžké.

Zlaté dno československého sportu

Tvůrci filmu Zlatý podraz se nechali slyšet, že snímek o československých basketbalistech je příspěvkem ke 100. výročí republiky je poctou pro sportovce, kteří se nebáli své odvahy – těmito slovy ocenil trenér František Hájek vítězství našich reprezentantů v roce 1946. Že se hráči z Československa stali mistry Evropy, vyrazilo světu dech. Mimořádný úspěch lze přičíst k lásce ke košíkové a k vlasti. Trenér Hájek se zajímal nejenom o basket, zároveň byl i psychiatr, který dokázal hráče skvěle motivovat a tým stmelit tak, že dokázal v úvodním zápase mistrovský porazit domácí tým, který šlapal jak švýcarské hodinky.

Ve filmu Zlatý podraz uvidíte, jak těžké to měli mladí lidé (zvláště sportovci) v tehdejší době. V rozletu jim bránil nejprve nacistický a potom komunistický režim. Snímek vypráví příběhy skutečných lidí, líčí jejich osudy na pozadí skutečných událostí.

Závěr filmu je zasazen do roku 1951, kdy už je Evropa několik let rozdělena železnou oponou a politika ovlivňuje životy hrdinů filmu obdobně jako válka, lidé jsou nuceni prchat ze svých vlastí a nemohou je reprezentovat.

Zásahy komunistické zlovůle

Režisér Špaček se rozhodl odvyprávět málo známé osudy našeho slavného basketbalového týmu. Kluky, kteří chtěli hrát basket, reprezentovat svoji zemi, semlela politika. Komunistický režim zasahoval do životů a kariér sportovců. Připomeňme si ty nejzásadnější. Možná vám neunikl snímek Andrey Sedláčkové Fair play o státem řízeném dopingu v ČSSR, který stál za vznikem nepřekonatelných rekordů a zisku mnoha medailí.

Bojkot olympijských her

Snad největším zásahem byl bojkot XXIII. Olympijských her v roce 1984, které se konaly v Los Angeles. Ústřední výbor Komunistického svazu oznámil 8. května 1984, že pokládá za neúčelné, aby se sovětští sportovci účastnili těchto her. O podobné stanovisko byly požádáni i spojenci SSSR. 12. května 1984 se to stalo – plénum Československého olympijského výboru podlehlo nátlaku z Moskvy a rozhodlo, že naši sportovci nikam nepojedou. Komunističtí funkcionáři se oháněli tím, že jim jde o ochranu sportovců, protože v Americe pro ně nebyla bezpečná půda.

Proces s hokejisty

S velkými problémy se za totality potýkali naši hokejisté. Zvláště pak v roce 1950. Proces s československými hokejisty v tomto roce lze zařadit mezi největší nezákonnosti padesátých let u nás. Naši hokejisté měli odletět do Londýna na mistrovství světa obhajovat zlaté medaile. Jejich cesta však byla zrušena, později bylo 11 hráčů křivě nařčeno z velezrady a špionáže a odsouzeno k vysokým trestům. Nejvyšší trest dostal hokejový brankář Bohumil Modrý, který šel na15 let do tvrdého žaláře.

„Dnes vám nepomůžou ani tanky“

Nezapomenutelné mistrovství, tak lze mluvit o mistrovství světa, které se konalo v roce 1969 ve Stockholmu, kde naši hokejisté dvakrát vyprášili tým Sovětského svazu. Poprvé 2:0, podruhé 4:3. Propukly oslavy, během nichž vyšli do ulic lidé, kteří využili toho, že mohli dát nahlas vědět, co si myslí o sovětské okupaci. Na jednom z transparentů bylo napsáno: „Vy nám tanky, my vám branky.“

Emigrace sportovců

Kapitola sama pro sebe je emigrace vrcholových sportovců z bývalého Československa v letech 1948 až 1989. Elitní sportovce lze chápat jako výkladní skříň daného státu, protože jsou prostě hodně vidět, jejich emigrace není pro žádný režim vítaná.

Bylo dohledáno, že co se týká vrcholových sportovců (mistrů republiky a reprezentantů světové a evropské úrovně), emigrovalo celkem 271 sportovců. Zbývá podotknout, že většina z nich byla v nové zemi velice úspěšná. Mnoho jich odešlo, když byli na vrcholu kariéry. Ve své rodné vlasti dosáhli vrcholu a nemohli se dál rozvíjet, proto mířili za železnou oponu, do těch nekvalitnějších soutěží ve svých disciplínách, kde mohli mimo jiné svobodně a neomezeně cestovat, což je pro naplnění sportovních cílů důležité.

A zde se si můžete přečíst o osudu hokejové reprezentace ČSR v 50. letech: Místo na mistrovství světa režim poslal sportovce do uranových dolů.


Komentáře