Dnes zemřel bývalý premiér, který se přes svou "křišťálovou čistotu" stal symbolem korupce českých politiků.
Článek s názvem Boží mlýny Stanislava Grosse jsme zveřejnili před necelým měsícem. „Smrtelnou a děsivou nemoc nevyléčíte telefonátem lobbistům ani politickým šíbrům,” psali jsme v něm. „Naštěstí, nebo bohužel?”
Bývalý premiér dnes zemřel. Připomeňme, že trpěl amyotrofickou laterální sklerózou. Jde o onemocnění mozku, které způsobuje degeneraci buněk centrální nervové soustavy. Nedá se léčit a nemocný asi do pěti let umírá. Postupné ochabování a odumírání svalů není právě příjemným koncem, zvlášť u relativně mladého člověka, který měl za sebou tak hvězdnou politickou kariéru, na kontě tolik peněz a doma dvě malé děti.
Dobře mu tak?
Na Grossovu tragédii se veřejnost dívá dvěma způsoby. „Dobře mu tak!” šeptá si první skupina, i když to nahlas nikdo neřekne. „Podváděl s diplomku, zneužíval poslanecké náhrady a navrch ještě záhadným ‘obchodem’ s akciemi získal devadesát milionů korun. Beztak šlo o úplatek za nějaké politické čachry, kterých se dopustil jako premiér. Boží mlýny domlely, a v tomto případě celkem rychle. Dostal, co mu právem patřilo!”
„Chudák, tohle si nezasloužil,” říká druhá skupina. „Ať udělal, co udělal, byl to především nemocný člověk. Spojovat smrt s Grossovým ne právě čistým zbohatnutím a snad mu ji dokonce přát je hyenismus. Kdo mluví o božích mlýnech, je nechutný!”
Pravda je ale nejspíš někde uprostřed. Grossův případ na jednu stranu dokazuje, že žádné stromy nerostou do nebe. I “vysmátý” politický šíbr se v životě může setkat s něčím, co nezvládne vyřešit ani s pomocí rozsáhlé sítě kontaktů na nejrůznější “podnikatele", jiné šíbry a lobbisty. Amyotrofickou laterální sklerózu nevyléčíte telefonátem Marku Dalíkovi, Ivo Rittigovi ani Romanu Janouškovi.
Přijal Krista
V tomhle poznání se dá opravdu vidět jistá vyšší spravedlnost. Jenže to funguje jen někdy a jen u někoho. Kdyby boží mlýny existovaly, Jakeš by pomalu a bolestivě umřel na dýmějový mor, Bilaka by rozežralo malomocenství a Husáka by roztrhali hladoví vlci. První ze tří komunistických zločinců se ale těší dobrému zdraví a zbylí dva skonali smířeni jako požehnaní kmeti. Že gauneři často zemřou v klidu, dokazuje třeba i Honecker, Stalin nebo Brežněv.
Tváří v tvář nemoci Gross přijal Krista. „No to teda brzo!” řeknete si možná. Ano, tak nenadálá konverze ke křesťanství vypadá čistě účelově. Asi jako když před listopadem 1989 lidé vstupovali do KSČ, aby se měli dobře. „Když se teď stanu křesťanem, třeba se budu mít dobře aspoň po smrti v nebi,” možná chladně a vypočítavě kalkuloval Gross.
Ale možná to bylo úplně jinak. “Křišťálově čistý politik” to možná tentokrát myslel konečně upřímně. Třeba prošel hlubokou vnitřní krizí, na jejímž základě nahlédl své chyby a dal se na pokání. Napravené hříšníky má prý Bůh nejraději. Pak tomu ale chyběl logický krok: vrátit těch devadesát milionů nebo je aspoň věnovat na charitu. Gross to před smrtí neudělal. Přijal teď Kristus Grosse?
Takový trest si nezasloužil
Máme mít tváří v tvář majestátu smrti úctu k člověku, který se evidentně choval jako gauner? Máme ho omlouvat jen proto, že teď zemřel? Stanislava Grosse si nevážíme, ale rozhodně jsme mu nepřáli tak drsný konec. Do širšího plánu “božího úradku” jako smrtelníci nevidíme a je to tak dobře. Vymýšlet tresty nám nepřísluší, a pokud je navíc tohle trest, byl opravdu drsný.
Z hlediska “přízemní” spravedlnosti by bylo bývalo stačilo, kdyby Gross o své nepoctivě získané miliony přišel. A nebo je před smrtí aspoň věnoval na charitu. Rubáš totiž nemá kapsy. Mysleme na to i ve svých vlastních životech.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
