Vražda politika je zločin, který je v plně rozvinuté demokratické společnosti tabu. Je to útok, jenž otřese důvěrou občanů ve stát, pokud zůstane nepotrestán. Právě takový útok se odehrál na Slovensku.
Po pádu komunismu se v nové době nejvíce vyznali veksláci a lidé spojení s velkými podniky (u nás to bylo JZD Slušovice). Mnozí komunističtí ředitelé posledních dnů režimu se ještě za socialismu naučili vést podniky kapitalistickou cestou a v novém prostředí se perfektně zorientovali. Takovým manažerem byl právě Ducký, inteligentní člověk, kterému byla komunistická ideologie ve skutečnosti ukradená.
Ján Ducký se narodil 30. ledna 1944 v Trenčanském kraji v malé vesnici, i přes nuzné poměry na něj čekala velká kariéra. Absolvoval vysokou ekonomickou školu v Bratislavě, získal titul inženýr. Svou kariéru začal v Trenčíně, nejdříve v závodě Merina, poté pokračoval v podniku Slovako-Tex, kde se dostal až na pozici ředitele. Od roku 1983 je zaměstnán přímo na ministerstvu průmyslu.
Po listopadové revoluci se stává ministrem průmyslu v první slovenské pokomunistické vládě. Brzy vstoupil do Mečiarovy strany Ľudová strana – Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS). Následně se stává ministrem hospodářství, v té samé době také začíná privatizace. Většinou to probíhalo tak, že jeden den bylo zasedání vlády a den nato zasedala koaliční privatizační rada, kde se rozhodovalo, kdo co dostane a za kolik. Národní majetkový fond poté vše poslušně odklepl. Ducký se snažil dostat mezi hlavní „privatizátory“, moc se mu to ovšem nedařilo. Často se obracel na ty šikovnější a s humorem jim říkal „Chlapci, přiberte mě do batohu“. V letech 1995–96 se objevil skandál s nelegálním vývozem obilí ze Slovenska (licenční komise nedala souhlas a vývoz se uskutečnil na příkaz Duckého). Na tomto vývozu vydělaly dvě slovenské firmy přes miliardu korun. Mečiar nakonec Duckého odvolá, vše je však divadlem pro veřejnost. Hned po odvolání se stává ekonomickým poradcem Mečiara. Právě v této době se začalo rodit schéma, ve kterém musí mít podnikatel, jenž chce dělat obchody, co se pohybují v závratných sumách, politické požehnání.
Krvavé směnky
V roce 1996 se Ducký stává novým ředitelem Slovenského plynárenského priemyslu (SPP). Důvod, proč se měnil ředitel, když podnik pod jeho vedením vykazoval velké zisky, byl čistě politický – nešel na ruku těm správným lidem, tenkrát to byli lidé z HZDS. Ducký i zde začal se svými podivnými obchodními praktikami. Půjčoval peníze jen firmám, které byly před krachem, nenakupoval u zdroje, ale zvolil dražšího předprodejce. Jednoduše řečeno, všechny jeho obchody byly nevýhodné pro stát a SPP, ale velice výhodné (a výnosné) pro každého, kdo s ním uzavřel obchod. Důležité také je, že všechny obchody dělal bez souhlasu vlády – tedy nelegálně. Jeho praktik si začínali všímat novináři, a tedy i veřejnost. Vše eskalovalo do bodu, kdy ministr hospodářství (také za HZDS) Milan Cagala vydal příkaz řediteli SPP Duckému, že již takto nesmí nakládat s prostředky SPP a obchody mu zakázal. Těsně před volbami svůj příkaz ministr zrušil. Měl volné ruce, aby udělal ještě narychlo poslední obchody, než přijde nová vláda. Udělal cosi šíleného. Vydal 25 směnek, které vůbec nepasovaly do účetnictví podniku. Směnky měly být na částku 5–7 miliard slovenských korun.
Pár týdnů před jeho narozeninami je 11. ledna 1998 zastřelen ve vchodě panelového domu v Bratislavě na ulici Bajzovej. Jeho smrt nebyla nikdy spolehlivě vyšetřena – obviněný byl jistý Rus z vojenské rodiny, žijící na Ukrajině, který měl Duckého zabít pro peníze. Vražda se mu však nepodařila prokázat. Pravděpodobně byl útok spáchán vlastníkem jedné ze směnek, který by byl ohrožen v případě, že by Ducký vypovídal.
ZDROJE:
Súmrak bossov (2017, dokumentární série)
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
