„Oh shit... I’m dead... goodbye!“ To jsou poslední slova z tohoto videozáznamu, na kterém je po celou dobu vidět z velké výšky zelený pruh země a modrá vodní plocha. Vše se divoce točí a rychle přibližuje. V posledních vteřinách už je vidět jenom zeleň a zvětšující se černý stín. Pak to praskavě žuchne a najednou je tma, z níž se ozývá slabé chrčivé sténání. To se autor snímku, parašutista Michael Holmes, který vše snímal pomocí kamery na helmě, snaží popadnout dech. Jde mu to těžko – po pádu ze čtyř kilometrů si totiž prorazil žebrem plíci. A taky si zlomil kotník.

Michael Holmes je Brit, který si poprvé skočil s padákem ve svých šestnácti v Americe na Floridě, a dnes se živí jako instruktor parašutismu a kameraman na Novém Zélandu. Když před třinácti lety dostal svou první licenci (na tandemové seskoky), stal se nejmladším profesionálním trenérem parašutismu na světě. Dnes má za sebou bezmála deset tisíc seskoků a desítky cen z prestižních soutěží. Ale v jednu chvíli – přesněji řečeno 2 minuty a 2 sekundy – to vypadalo, že jeho slibná kariéra zažije nenadálý strmý pád s tragickým koncem. Michael při jednom ze svých šťastnějších seskoků (Foto: theadrenalist.com) Je 12. prosince 2006. Na malém polním letišti na břehu sopečného jezera Taupo na Novém Zélandu nasedá do malého výsadkového letounu Cresco XL šestnáct lidí – mezi nimi i Michael. Jsou tři hodiny, obloha bez mráčku, teplota kolem 18 stupňů. "V kabině sedí obvyklá směsice studentů a nás, instruktorů. Do výšky čtyř kilometrů vystoupáme za deset minut, ale chvíli ještě kvůli nádhernému výhledu kroužíme nad jezerem. Pak už popořadě vyskakujeme ven. Zapínám kameru na helmě a zabírám ostatní parašutisty při volném pádu. Ten trvá kolem minuty. Jakmile mi výškoměr na hodinkách ukáže 1500 m, tahám za lanko hlavního padáku. A okamžitě mi dochází, že je problém. Obvykle vás to totiž hned vytáhne nahoru, zvrátí vám to hlavu a vy vidíte otevírající se vrchlík padáku. Jenže teď se žádné zbrždění nekoná. Nestalo se mi to poprvé, takže zůstávám v klidu. Proto se taky padák otvírá už v téhle výšce, aby byl čas vyřešit případné potíže, což jsou nejčastěji zamotané šňůry." Michael tráví další vteřiny tím, že si hmatá rukama za krkem a snaží se rozmotat zašmodrchané klubko jemných šňůr mezi padákových postrojem a vrchlíkem. "Prsty mi kloužou po pletenci šňůr. A nic! Ale v pohodě, je tu ještě uvolňovač – lanko, kterým oddělíte hlavní padák a pak můžete otevřít záložní. Tenhle systém je velmi bezpečný – mám v něj naprostou důvěru. Vlastně jsem si to už i párkrát zkusil: otevřít hlavní padák, chvíli klouzat, a teprve pak ho oddělit. Znovu se propadnete do volného pádu, což je neskutečná rozkoš. Přistanete na záložáku. Letím dál volným pádem a chystám se zatáhnout za uvolňovač. Štve mě, že pak budu muset hlavní padák, který stojí 1600 liber hledat někde v lesích. Výškoměr se blíží k hodnotě 1000 metrů, takže vytrhávám uvolňovač... jenže zase nic! V tu chvíli se ve mně rozpoutává peklo. Strašlivá panika. Ty šňůry se mi musely zaháknout někde na brašně nebo na bundě a nedovolí hlavnímu padáku se oddělit. Snažím se celý ohmatat a šňůry uvolnit, ale ten zásek je někde na těch pár centimetrech vzadu na brašně, kam nedosáhnu. Mám sice pro tyhle případy nůž, kterým bych mohl zapletené šňůry hlavního padáku odříznout, jenže na to místo prostě fakt nedosáhnu! Pravděpodobnost, že se něco takového stane, je snad jedna ku milionu. Točím se čím dál rychleji a v jednu chvíli z toho přetížení málem omdlím. Přesto mi hlavou běží pořád jedna myšlenka – mám zatáhnout za lanko rezervního padáku?" V tomhle případě jsou totiž jen dvě možnosti. Buďto rezervní padák při svém vypuštění narazí do zapleteného vrchlíku hlavního padáku a trochu ho uvolní, čímž se zvýší odpor vzduchu a zpomalí (i když nepatrně) rychlost pádu. Ovšem může také vystřelit celý, uvíznout v zapletených šňůrách a nalepit se kolem zamotaného hlavního padáku, zmáčknout ho, a tím naopak odpor vzduchu snížit a pád urychlit. A existuje ještě třetí, ale velmi nepravděpodobná možnost, že se záložnímu padáku nějak podaří dostat přes zapletené šňůry ven a rozevře se. "Výškoměr ukazuje 200 metrů – minimální bezpečnou výšku pro otevření padáku – a já nemám jinou možnost než se pokusit otevřít záložák. Třeba to vyjde a nastane třetí možnost. Tahám... a zase nic! Uvědomuju si, že je konec. V té chvíli už jsem určitě dosáhl mezní rychlosti (asi 190 km/h). Vzpomínám si, jak mi otec – soudní patolog – vyprávěl do nejmenších detailů, co s člověkem dokáže udělat náraz ve stokilometrové rychlosti. V tu chvíli mě napadá: OK, mám aspoň tu kameru, tak do ní zamávám všem na rozloučenou. Už se stejně nedá nic jinýho dělat.‘ Tak mávám a sama od sebe ze mě vycházejí ta slova: ‚Doprdele, jsem mrtvej, sbohem!‘ Nemám strach – jsem jenom strašně naštvanej, že jsem udělal všechno podle pravidel, ale je mi to na nic. Země se přibližuje čím dál rychleji, už vidím jednotlivé detaily... podle všeho nespadnu do vody, ale někam na břeh. V téhle rychlosti je to ovšem jedno – náraz bude prudký úplně stejně. Pode mnou je nějaké ostružinové trní..." V nemocnici bylo nakonec docela fajn (Foto: thesun.co.uk) Ostružiní, kam Michael dopadl, bylo nejen velmi husté, ale taky téměř dva metry vysoké. Zbrzdilo jeho pád natolik, že narazil do země v daleko menší rychlosti - zlomil si kotník a žebro, které mu prorazilo plíci. "Lidé se mě ptají, jestli jsem viděl bílé světlo na konci tunelu a jestli mi před očima proběhl celý můj život. Ale já si na nic takového nevzpomínám. Prostě byla na chvíli tma, pak jsem otevřel oči a viděl svého kamaráda Jonathana, co skákal se mnou, jak se nade mnou sklání a něco říká." Michael byl během pár minut převezen vrtulníkem do nemocnice, kde ho napumpovali morfiem a na operačním sále mu ‚spravili‘ protrženou plíci. Následující dva dny pak prožil v děsivé noční můře. Michael při jednom z mnoha televizních interview, zde v pořadu People of 2007 (Foto: Profimedia.cz) "Ve snu se mi pořád vracel ten děsivý pád, a když jsem se probudil, byl jsem omámený sedativy, takže jsem byl přesvědčený, že jsem skutečně mrtvý." Za jedenáct dní, tedy den před Štědrým dnem, byl ale zpátky doma. A když se mu po pár týdnech zahojil i zlomený kotník, začal znovu skákat. A skáče dodnes. TENHLE skok se naštěstí povedl, protože kdyby se Felixovi neotevřel padák, tak se asi propadne několik sáhů pod zem.