Srbská Guča - tam musíte jet. Kdo neuslyšel, nikdy nepochopí!
Prsa, dekolty, zadky, prsa, dekolty, zadky. Mezitím párky, pivo, jehněčí, rakije, další chlast a pak zas ty zadky a prsa. A taky stoeurovky připlácnuté na zpocená čela. Tak vypadá festival dechovky v srbském městečku Guča, které leží v horské oblasti Dragačevo. Tisíc kilometrů od Prahy, osm set od Prahy, sto padesát od Bělehradu.
Každý rok se sem sjedou stovky tisíc mladých, na dechovku nadržených Srbů a Srbek. Týden v kuse se paří, samozřejmě do rána. Nekecám. Byl jsem tam už po několikáté, poprvé před pěti lety a nevěřícně jsem zíral.
Když má mozek týden volno
guca10.jpg
Neuvěřitelná atmosféra: dusná, alkoholová, zrychlená, šílená - to je Guča (Foto: Foto: Vuk Adzic)
Do Guči vzdálené asi tři hodiny autem směrem na jih od Bělehradu jsem se nechal hodit mikrobusem ze sousedního městečka Lučani. Blíže se nedá sehnat ubytování, pokud tedy nespíte ve stanu. Ani mne ale nenapadlo řídit. „Na Guče se leje!
Je to místo, kde lidi dávají mozku týdenní volno," slyšel jsem od svých srbských přátel. Když se u nás řekne dechovka, člověk si představí báby s dědkama, kteří se na pražské Vlachovce motají na Tam do háječku, tam do chládečku a u toho vzpomínají na lepší časy. Na Balkáně je to jinak. Celá obec je obklíčená stany s mladými návštěvníky. Lidi do pětatřiceti let tvoří sedmdesát procent diváků. Od desáté ranní proudí do ulic hučících plechovými nástroji.
Jestli se tu na něco vzpomíná, je to silné a velké Srbsko, jehož zašlou slávu na fesťáku Sabor trubača (oficiální název, ale všichni prostě říkají Guča) připomíná neuvěřitelné množství národních vlajek a bezpočet i stánků nabízejících čepice nacionálních paramilitantních četníků. Mimochodem, jdou na dračku. Příslušnost ke svému státu Srbové vůbec nepodceňují. Vyjma Kuby na žádné jiné kulturní události na světě neuvidíte tolik lampášů, šátků, vějířů, tílek a čepic v národních barvách. Vůbec si neumíme představit, že by třeba na hlavním pódiu Rock for People mávaly osmnáctky v bikinách červenobílou vlajkou s modrým klínem. Že v Srbsku chodí na dechovku plné stadiony, je světový unikát. Ale i festivaly vyznávají pravidlo nabídky a poptávky Vystoupení žesťových guru Bobana a Marka Markovičových je pro Srby stejná pecka, jako kdyby to na pódiu rozbalili AC/DC. Gorana Bregoviče tady pak považují rovnou za národního hrdinu.
Hudba, z níž budete jelen
Ale proč ne? Balkánská hudba je rytmická a velice rychlá. Málokdo sedí v koutě u jídla a popíjí pivo. Skoro všichni tančí a je jedno kde: tančí se v hospodách i na ulicích, takže indoor i outdoor. Jde prý především o tanec zvaný čoček, hora a pak o dvoudobé kolo, kdy se všichni chytí za ruce a točí se... překvapivě dokola.
Tanečníků jsem viděli tisíce, ale žádného vyhraněného stylu jsem si nevšiml. Většina účastníků držela piva Jelen a Staropramen a házela sebou na všechny strany. Jelen je všudypřítomný. Reklama na něj visí na úplně každém domě i stánku a všechny budovy dohromady svazuje jedním nekonečným výrazně žlutým pásem s logem. Pije se z lahví, plechovek, ze skleniček i z obrovských dvoulitrových pětek. S jelenem je spojen i můj osobní rekord. V životě jsem nepil tak horké pivo, jaké mi podal jeden bezdomovec, který lenošil v Guče pod mostem. Houmlesák se nejspíš domníval, že chuť piva zlepší, když ho nechá ležet od rána na prudkém sluníčku. K tomu, aby mi nabídl lok, stačilo říct, že jsem Čech. Srbové mají z nějakého důvodu Čechy rádi, a to přesto, že jsme se jako plnohodnotní členové NATO podíleli v roce 1999 na bombardování Bělehradu. „Z Česka? Takto se pojď napít!" Stejnou větu uslyším ještě mockrát.
Madness made in Serbia
Chcete vědět, jak to v Guče vypadá během festivalu? Zkuste ve své fantazii slepit vzpomínky na Matějskou, demonstraci odborových svazů, diskotéku Misch Masch, bájný CzechTek a uvolněný festival Mighty Sounds. Všude proudí šílené davy, místo systémů se prolínají zvuky dechovky v živém podání i z vohulených repráků. Městečko je nadupané stánky, kde se prodává všechno od piva a párků přes paruky až po svaté obrázky. Dináry z peněženky jenom mizí. Nad údolím se vznáší kouřový opar z permanentního rožnění. Kromě dechovky jsou Srbové mistři světa v pojídání masa. Když se řekne srbská porce, znamená to, že vám na talíř přilepí flákotu pro čtyřčlennou bandu zedníků.
guca8.jpg
Orgie jídla v Guče - doporučuji dušené telecí na zelenině připravované ve velkých hliněných nádobách (Foto: serbia.com)
Ceny jsou přitom stejné, jako by šlo o porce české. Na rozpálených grilech syčí mleté pljeskavice, ale i masa všeho druhu včetně jehněčích a stopových. Frčí hlavně grily s dlouhými pulty, kde si můžete doladit chutě svého jídla všemi myslitelnými a volně přístupnými ingrediencemi.
Balkánský chaos
guca9.jpg
Rozhodně zde neplatí zákaz hudební produkce po desáté večerní a zákaz stanování mimo vyhražená místa (Foto: guca.rs)
Přes den je většina návštěvníků rozložena kolem říčky Bjelici, často se chladí přímo v ní, a to i se stoly, křesílky, slunečníky, plovoucími plastovými kelímky a samozřejmě vlajkami. Guča má pouze kolem dvou tisíc obyvatel, ale za celý festivalový týden ho v součtu navštíví až devět set tisíc lidí. Do Guči se sjíždějí i soubory z Makedonie, Slovinska, Rumunska a dalších dechovkových mocností, jako je Rakousko nebo Švýcarsko. V každé uličce uvidíte také nejméně jednu kapelu, která si přijela na festival vydělat. V drtivé většině jde o cikánské rodiny, kde každý člen od školáků až po kmety ovládá nějaký nástroj.
Jakožto majitel absolutního hluchu nedokáži posoudit virtuozitu jejich hudebníků, ale coby těleso působí úžasně snad úplně každá cikánská rodina. Trumpetisté foukají, klarinetisté piští, lesní rohy volají, heligonisté duní a suzafonisté hromují za neuvěřitelně lehkého, jiskřivě proměnlivého, a hlavně nenapodobitelného rytmu bubeníků.
Ještě propracovanější mají hudebníci systém vybírání honorářů. Peníze sbírají rovnou do křídlovek a heligonů. Pokud se někdo stydí ocenit jejich vystoupení, rádi mu pomůžou dobře míněnou radou. Když jim například nezávislý divák do roury vsune pouze kilo, upozorní vás, že je to málo. Všichni s tím ale tak nějak počítají a nikomu to nevadí. Každý stůl láká cikány, aby zahráli jenom jim. Nikoho neodbudou a u všech zákazníků se zdrží nejmíň na tři písničky. Jedou naplno a nic neflákají. Jakmile proberou jeden velký stan, shluknou se venku a proudícími davy se prodírají k dalšímu a takhle pokračují celou noc. Existuje přímá úměra mezi tím, jak moc mají hosté upito, a rychlostí, jakou se nadýmá kapelnická pokladnička. Kolem půlnoci už do ní nepadají drobné, ale rovnou tisícovky (1000 dinárů je asi 200 korun).
Mistrovská ženská těla
Guča je Srbsko a Srbsko je Balkán. V této často Evropy platí, zdá se, poněkud jiná pravidla estetiky a jiná pravidla mezi muži a ženami. Tady se nehraje na nedbalou francouzskou eleganci, tady je to "ano, ano, ne, ne!" Pokud je žena přesvědčena, že má hezká prsa, zvýrazní je, má-li dobře tvarovaná zadek, nacpe se do legín, pokud o sobě ví, že má krásné nohy, vezme si tu nejkratší minisukni. Srbské holky se nestydí, neuráží se, dokonce spíše naopak - pokud je procházející muži nezahrnou obdivným pískotem, dají to najevo. Chování mužů, machistické, teatrální, hrubě mužské - v Česku by bylo považováno za buranské, je zde standardem. Jak mi řekla jedna místní žena: "Červená má být červená, a ne vybledlá a muž má být muž, nikoliv navoněný srab."
Festival Sabor trubača nemůžete hodnotit středoevropskými měřítky. Ten musíte vidět, tedy slyšet. Pokud tedy nevíte, kam jet na výlet první týden v srpnu, Guča je tady. Více info na: www.guca.rs
Teoretická příprava na dechovou extázi
Boban a Marko Markovicovi jsou pro Srby stejná pecka, jako pro nás AC/DC. Odkud se vzala často vysmívaná a neméně často pořád oblíbená dechovka? Její kořeny sahají jednak k orchestrům dřevěných a plechových dechových nástrojů, které se rozšířily v 18. století. Byly to především kapely pro hraní venku a při hostinách, a pořádný šlechtic se bez takového bandu neobešel. Druhý silný pramen dechovky přitéká z Turecka - je to janičářská hudba, tedy vojenská hudba osmanské armády, která se po tureckých válkách rozšířila na Moravu, do Čech, Rakouska i jižního Německa, a prosadila se i v civilním prostředí.
Značná obliba dechových pochodů se projevila i v dílech skladatelů klasické hudby. Svědčí o tom například Beethovenův Vojenský pochod z roku 1816 nebo Velká symfonie smuteční a triumfální od Hectora Berlioze. Dnešní dechovka je tedy jakési spojení klasické, vojenské a lidové hudby. Rakousko-český dech dodnes vane až v Mexiku! V roce 1864 se díky podpoře francouzského císaře Napoleona III. stal mexickým císařem Habsburk Maxmilián I. Mexický. S sebou si vzal z domova vojenské dechové orchestry. K dechovce se přidaly španělské vlivy, a hudební styl banda byl na světě. Chudáka Maxmiliána v roce 1867 hanebně popravili republikánští povstalci, ale banda šlape v Mexiku dodnes.
Větší všeobecná obliba dechovky v německy mluvících zemích mimo jiné pramení z toho, že tam přiměřeněji chápou roli této hudby. Dechovka je primárně spojená s tancem, zábavou, sdružováním lidí a společným pitím. Každý potvrdí, že při řízné dechovce mizí piva v hrdle jak eura v řeckém rozpočtu. Na bavorském či tyrolském venkově fungují stovky kapel, v nichž působí lidi všeho věku. Tito muzikanti poslouchají jazz nebo techno, ale když si jdou zahrát spolu, hrají dechovku.
guca4.jpg
Ne to není rockový festival, to je festival dechovky. Jiný kraj, jiný mrav. (Foto: guca.rs)
Dechová hudba má ještě jednu velkou výhodu: zatímco na jiných hudebních festivalech stojí jídlo obvykle za hovno, na dechovkových akcích, jako například v bavorském Neualbenreuthu, se rozpoutává ušlechtilá žranice. V Horním Rakousku doporučujeme například dechovkový Woodstock v Kopfingu. U nás je zásadní dechovkovou akcí Kmochův Kolín, který skončil tuto neděli. Heslo kolínské akce zní: Troubím. Dýchám. Žiju. Nádherné, dokonalé heslo!
A TADY máte 11 míst, kam byste se měli vypravit co nejdříve, protože je brzy zaplaví turisté.
Podobné články
Komerční článek
Doporučujeme
Martin Miko
