Toho dne Pražany vzbudil hřmot, který dlouho neslyšeli, řada z nich vůbec nikdy. Místo zpěvu ptáků se nad hlavním městem rozléhal hluk leteckých motorů a zdejší kočičí hlavy pomalu devastovaly především ruské tanky. 21. srpna 1968 v 5 hodin ráno obklíčila vojska zemí Varšavské smlouvy hlavní město Československa a v následujících hodinách jej pomalu obsadila. Místní se ale nechtěli vzdát jen tak, což vyvrcholilo dnes legendárním bojem o rozhlas.
Rozhlas nedáme!
Ještě večer 20. srpna usínali Čechoslováci asi ne úplně štastní, ale alespoň část z nich možná nejspokojenějších za posledních 20 let. Koneckonců, tzv. pražské jaro bylo v plném proudu. Přičiněním prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka se od dubna 1968 uvolňovalo komunistické sevření, v němž český národ sotva dýchal. Socialismus s lidskou tváří, tak to Dubček plánoval. Realita ale skončila úplně jinde.
Vpád vojsk zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem je dodnes vnímán jako jedna z nejčernějších kapitol našich dějin. Už o půlnoci obsadili vojáci a tanky celý Východoslovenský kraj a Bratislavu a pomalu postupovali na Prahu, kterou obklíčili kolem páté hodiny ranní. Souběžně s tím armáda obsazovala i další české kraje. Prahu zaplavili nepřátelští dobyvatelé jednadvacátého srpna v šest ráno. A zatímco jinde šlo všechno jako po másle, v hlavním městě narazili na problém. Pražané nehodlali stověžatou matičku dát jen tak bez boje.
Naštvaní Češi a Slováci žijící v metropoli vyšli do ulic tankům vstříc. Jejich odpor vyvrcholil bojem o Rozhlas, který se posléze stal symbolem tehdy odbojné československé nátury. Protože Československý rozhlas vysílal necenzurované informace o invazi a zároveň lidi vyzýval k odporu vůči okupantům, i když k tichému a poklidnému, právě tam řada odvážlivců vyrazila. Ve směru od Václavského náměstí demonstranti postavili barikádu, která dočasně zablokovala průchod sovětským tankům. Šesti vozidlům se hradbu podařilo překonat a kolem půl osmé se Češi s okupačními vojáky střetli před budovou Československého rozhlasu.
Na jejich straně to tak byla obrněná vojenská vozidla, na naší parta sedmnácti statečných. Pražané nejprve po Sovětech házeli kamení, ti ale vylezli a obě strany se pustily do diskuze, která nebrala konce. Nikdo nechtěl ustoupit. Pak ale jeden z tanků najel do barikády a začal hořet. To dav lidí rozrušilo a jeden z obránců barikády na hořící vůz vyšplhal a začal mávat československou vlajkou. Řidič planoucího tanku se ho snažil setřást, ale neúspěšně, některý ze sovětských vojáků tedy sáhl po zbrani a vlajkonoše zastřelil. Vypukla panika. Ostatní Rusové po vzoru kolegy začali střílet a dav byl tímto způsobem rozehnán. Čechoslováci utíkali pryč, někteří na Václavské náměstí, jiní hledali úkryt v přilehlých domech. Tím boj o rozhlas kolem deváté skončil. Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia z různých koutů republiky.
Než k nám vpadli
Pražské jaro začalo hned poté, co odstartovalo, zneklidňovat některé státy východního bloku, nejvýrazněji pochopitelně Sovětský svaz. Ale i konzervativní českoslovenští komunisté s tímhle rozvolňováním příliš nesouhlasili. Vedení ÚV KSČ tak začala přímo z Moskvy chodit nejrůznější upozornění, která jej s onou nespokojeností seznamovala. Československý lid postupné obnovování svobody tisku, umění, ale i oživení služeb a uvolňování ekonomiky vítal čím dál víc, zarytí komunisté ve vládě nikoliv.
23. července 1968 pak byl na sovětské velvyslanectví doručen dopis 99 pragováckých funkcionářů, který posléze sovětský deník Pravda otiskl na titulní straně. Sověti ho využili jako reprezentativní hlas dělnické třídy a záminku pro vojenský zásah na území Československa. Týden nato se tedy Sovětský svaz a Československo dohodly na schůzce politických představitelů obou stran. Ti se měli domluvit, co se komu nelíbí a jak se to vyřeší. A pravděpodobně tady předal člen ÚV KSČ Antonín Kapek Leonidu Brežněvovi první exemplář tzv. „zvacího dopisu“, ve kterém autoři tvrdili, že pravicová média v Československu podněcují vlnu nacionalismu ve snaze vyvolat antikomunistické tendence v lidu. Zároveň se jedná o formální žádost Sovětům, aby těm pravověrným komunistům v ČSR poskytli podporu a pomoc ve snaze tyto tendence potlačit a zachovat tak ve státě to správné, současné smýšlení.
Začátkem srpna se pak v podstatě totéž odehrálo i na Slovensku, načež Dubček absolvoval řadu telefonátů s představiteli SSSR včetně Brežněva, z nichž nakonec vyšlo to, že Brežněv Dubčekovi oznámil, že mu nevěří. A tím bylo o invazi definitivně rozhodnuto.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
