Rhodesie dala Britům vale a odtrhla se od Londýna: 15 let nespravedlivé bílé vlády vystřídala diktatura Roberta Mugabeho – G.cz
Vyhledávání

Rhodesie dala Britům vale a odtrhla se od Londýna: 15 let nespravedlivé bílé vlády vystřídala diktatura Roberta Mugabeho

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Rhodesie. Jméno této země určitě znáte, ale na mapě světa byste ji dnes hledali marně. Bývalá britská kolonie, která si jednostranně vyhlásila samostatnost se totiž již 40 let jmenuje Zimbabwe. 15 let bouřlivé samostatnosti, kdy bílá menšina vládla nad černošskou zemí nakonec vystřídala diktatura Roberta Mugabeho…

Arian Ebrahimi
Arian Ebrahimi 22.7.2020, 09:20

"No independence before majority rule"

Na počátku 60. let se evropská koloniální vláda nad Afrikou blížila svému konci. Britská vláda, které té době patřily rozsáhlé oblasti na černém kontinentnu v roce 1960 oznámila, že v nejbližších letech dojde k odchodu Britů z oblasti a postupnému předání vlády místním orgánům. Základním východiskem se stalo takzvané pravidlo NIMBAR, což byla zkratka pro „no independence before majority rule“ – nezávislosti se tak africké země dočkají pouze pokud v nich bude vládnou národnostní většina. Všechny africké země totiž kromě místních černochů obývali i potomci bílých kolonialistů, a právě tyto bílé menšiny se v mnoha případech těšily, že po nabytí nezávislosti převezmou vládu na černou většinou. Britská vláda ale dala jasně najevo, že se tak nestane. Všechny kolonie postupně na NIMBAR přistoupili s výjimkou jediné – jihoafrické Rhodesie.

Rhodesie, pojmenovaná po slavném kolonialistovi Cecilu Rhodesovi (jehož sochy jsou v posledních měsících bourány), se považovala za výjimečný příklad soběstačné kolonie, za což vděčila i nebývale silnému hospodářství, neviděnému v tomto koutu světa. Kromě toho si také místní běloši vybudovali silné národní cítění během druhé světové války, kdy bílí Rhodesané bojovali bok po boku s britskými vojáky v Evropě i Asii a v přepočtu na počet obyvatel tato nepříliš hustě obydlená země nasadila více vojáků než samotné Spojené království. Navíc běloši (kteří činili zhruba 8 % obyvatelstva) s hrůzou pozorovali, jak se jeden po druhém mění čerstvě osamostatněné kolonie v rozpadlé státy podivných afrických diktátorů, což ještě upevnilo jejich rozhodnutí nepředat moc černošské většině

Když proto mělo dojít k předání moci, odmítla tehdejší rhodeská vláda v čele s premiérem Ianem Smithem poslechnout Londýn. Diplomatická krize se ještě prohloubila, když se Smith během návštěvy Británie v roce 1964 setkal s portugalským diktátorem António de Oliveira Salazarem, který mu slíbil, že v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti může počítat s plnou podporou Portugalska, jehož kolonie Mosambik sousedila s Rhodesii. Když pak britský premiér Harold Wilson vyloučil možnost uznání Rhodesie, ale zároveň odmítl vojensky zasáhnout, rozhodl se Smith zariskovat a v listopadu 1965 byla v hlavním městě Salisbury vyhlášena samostatnost Rhodesie, jakožto království v čele s Alžbětou II.

15 let nezávislosti vytřídal chaos

Britové (i královna) okamžitě odmítli Rhodesii uznat a prosadili v OSN tvrdé sankce proti nerovnému režimu, které se ale s portugalskou pomocí dařilo Smithovi obcházet – byť žádný stát Rhodesii nikdy neuznal, i když se de facto jednalo o nezávislý funkční stát, který navíc tajně obchodoval i s takovými zeměmi jako bylo Západní Německo, Švýcarsko, Írán, Japonsko a do omezené míry i Spojené státy. Navíc se mohl spoléhat na pomoc apartheidistické Jižní Afriky.

V roce 1970 se navíc Rhodesie rozhodla změnit na parlamentní republiku, čímž došlo k přetrhání posledních formálních vztahů s Londýnem, který až do konce Smithovy vlády považoval zemi za pouhou vzbouřenou kolonii. V polovině 70. let ale začalo být všem jasné, že Rhodesie bude muset zasednou s černošskými obyvateli k jednacímu stolu. Po kolapsu Salazarova režimu odmítla nová portugalská vláda dále se Smithem spolupracovat a Jižní Afrika začala paradoxně tlačit na větší rovnoprávnost pro černochy, což Rhodesie označil za pouhou zástěrku, která měla zlepšit renomé země ve světě.

Celá druhá polovina 70. let se pak nesla v duchu brutální partyzánské války, kdy černoši zapalovali domy bělochů a podnikali teroristické útoky. Rhodesijské bezpečnostní složky vyzbrojené tanky a letouny z druhé světové války se sice pokoušely povstání zastavit metodami, které si nezadají s americkým počínáním ve Vietnamu, ale marně. Vedlo to jen k další mezinárodní izolaci Rhodesie, která navíc vynakládala další a další peníze na předem prohranou válku, kterou si znepřátelila i těch několik černochů, co jí podporovali.

Hospodářský kolaps, izolace a povstání, které pomalu začalo přecházet v občanskou válku nakonec vedlo k podepsání dohod v britském Lancaster House mezi povstalci vedenými Robertem Mugabem a bílou vládou. V roce 1980 se tak Rhodesie přejmenovala na Zimbabwe, jehož nezávislost již svět uznal. Byť nová vláda slibovala, že se bělochům nic nestane, během několika let opustila Zimbabwe naprostá většina jeho bílých občanů – Robert Mugabe, který byl kdysi oslavován jako bojovník za svobodu se stal přesně tím, čeho se bílí Rhodesané báli – dalším šíleným africkým diktátorem. Ti bílí, kteří zůstali, se pak stali obětmi pronásledování Mugabeho režimu, který z kdysi prosperujícího státu učinil jeden z nejchudších a nejzkorumpovanějších státu Afriky, jenž se dodnes zmítá v nepokojích.

Podobné články

Doporučujeme

Další články